Před pár lety jsme babi přesvědčili, aby přestala kouřit. Udělala to hlavně kvůli mně, činilo jí to obrovské potíže, přemáhala se, změnou metabolismu přibírala, což velmi těžce nesla, a tak začla urputně cvičit, ale zvládla to. Po pětatřiceti letech přestala a pár let se cigarety opravdu ani nedotkla. Teď si každý večer jednu zapálí.
Bude tomu asi rok, co potkala jednu bývalou, ale stále vitální, učitelku tělocviku, která také přestala a ta jí pověděla, jak si po pár letech uvědomila, že je jí přes sedmdesát, že jí vůbec nečiní radost tato nikotinová abstinence, a tak si prostě každý den po večeři před spaním jednu dá… Co by také mohla zkazit, když už je tak stará? Nevím, jestli tahle čilá stařenka náhodou už zas nekouří jako fabrika, když jí asi půl roku po tom, co se takhle pobavila s babi, umřel manžel, s kterým byla téměř od sedmnácti let…, jisté ale je, že babi se jejího výroku chytla a najednou se jí lépe spí. Dělá to pro sebe. Nám už prý dokázala, že to zvládne, ale proč v tom pokračovat, když jí ta jedna denně udělá dobře? Zdravotní stav se jí za těch pár let bez cigaret rozhodně nezlepšil, takže kromě finanční stránky neshledává nic tak zázračného na nekuřáctví a vůbec, je jí přece už přes sedmdesát, tak co by si to nemohla dopřát?
- to jsem jen tak chtěla napsat, jelikož ač to bude znít sebepodivněji, souhlasím s tím a úplně babi chápu… Strašně dlouho jsem jí přemlouvala, aby přestala, tak přestala. Dívala jsem se na ta muka a pak i na to, že to zvládala docela dobře…jenže proč by si nemohla udělat radost? Když je jí takhle lépe, co můžeme namítat?
Zdá se mi, jako by moje hlava začínala proti něčemu tiše protestovat… V posledních dnech vůbec nevím, co se to se mnou děje. Tajně doufám v to, že je to způsobeno jen a pouze postupným úbytkem šmoulinčích tabletek, ale upřímně řečeno se mi to zdá poněkud moc silné…
Mžitky před očima, občasná tma (nejen po prudkých pohybech) a pak náhlé a často bezdůvodné stavy absolutní bezmocnosti, smutku a lítosti. Jsem nepříjemná, naštvaná a neustále zamračená…neudržím slanou vodu v slzných kanálcích… Je mi všechno líto, ale nevím co… Jsem nešťastná, ale vážně vůbec nevím z čeho… Připadám si osamělá, ale nemám proč…
Co to se mnou je? Proč si se mnou ta moje hlava takhle nepěkně hraje? Že by další zvrat? Inu, třeba chtělo něco ve mně dokázat, že dovedu být i veselá…nahrnulo přede mě, kolem mě a do mě vlnu štěstí a teď bez udání jakéhokoli důvodu zas klesám…Volným pádem se řítí můj vozíček dolů… A já křičím, ječím, po tvářích mi stékají slzy obarvené na černo, ale stejně to nemůžu zastavit… Nevím vůbec jak…
- vím, v tom vozíčku nejsem sama a ten, co je před N mě pevně drží za ruku a říká mi samé pěkné věci, krásně se o mě stará a vůbec a za mnou sedí Miši a občas taky pěkně zaječí, jenže já jako bych vnímala jen to tmavo v hlavě a nedokážu se usmát a vychutnat si jízdu… Já prostě jen sedím, klepu se, ječím, brečím, po tvář se mi kutálejí velké černé slzy a čekám, až ten vozíček vykolejí…
PS.: Psáno se zavírajícíma se mírně oteklýma očima…sice 4. srpna, ale v jednu ráno, takže pro mě stále 3. …
Žádné komentáře:
Okomentovat