Jak pěkně pražsky prázdninuju

Zdokonaluji se ve válení; napsala jsem svůj životopis (velice krátký); strávila jsem spoustu krásných hodin s tím, co je před N; vyžehlila jsem hromady a hromady prádla; přivítala nazpět miláčika, který se vrátil nadšený a se spoustou diplomů z golfového tábora a mimo jiné také stále neoblomně hledám brigádu. Požadavky jako třeba "dokončené SŠ vzdělání s maturitou, věk nad 18 let, studenti VŠ ekonomického zaměření, prodavačka s výučním listem, pouze muži" a pod... mě pořád ještě nezastrašily dostatečně, i když alespoň jeden z nich je téměř u každé nabídky prázdninové práce.
Rozhodla jsem se, že si musím něco vydělat, abych pak nebyla vyděšená, když se pár dní před plánovaným prázdninovým výletem dozvím, že mi otec nemá v plánu přispět... Jelikož se mi zalíbily tyhle bezrodinkézní prázdniny a mám v hlavě pár dalších plánů, co vše by se dalo podniknout, každý den proklikám několik různých serverů a pak si většinou povzdechnu nad tím, jak je to beznadějné.

Mou občas mírně narušenou náladu dokáže vždy napravit ten, co je před N. S ním je všechno tak jednoduché a milé... Včera jsem dokonce vlezla do té neskutečně ledové vody a bylo mi i celkem teplo... a pak jsem ke všemu ještě večer vařila večeři s láskou a tatínek navrhl, abych si tu lásku zvala častěji, protože mu chutnalo... Ano, snad poprvé, co mi pochválil jídlo...! Dobře, předtím na to ještě hodil kečup, ale na to už nekoukám... tak snad to nebylo jen kvůli páté osobě u stolu:o) ...

Miši narozky jsme oslavily ve velkém stylu. Nejdřív jsem s růžičkou přišla na Břevnovskou pláň a předala kytičku s dárkem oslavenkyni, pak jsme pohovořily o všem možném, co momentálně krouží našimi hlavami (což je vlastně pro mě i pro Miši věčné téma "naši milovaní"), vzali jsme si lahve s vodou, kukuřičné chlbíčky a vydaly se k nám do Černé Díry, kde jsem se pro jistotu přezula, vzala dvě jabka z lednice, otrhaly jsme sousedovic švestky a pádily jsme na tramvaj... Dopravní podnik Míšinu narozeninovou euforii asi nesdílel, a tak jednu zastávku před výstupem obdržela pokutový bloček (to byste nevěřili, jak tak odporná revizorka v krajkovaných ponožkách a nechutné béžovo-hnědé sukni zapáchala...), ale tuto starost jsme rychle vypustily, na schodech před ostrovem potkaly Jokyho a zakoupili jsme společně lístky na večerní koncert... Měli jsme hodinu a půl čas, tak jsme ještě stihli probrat všechny prázdninové plány a domluvit se na tom, že příště jdeme na Zvířata... Potom už jsme se postavili přímo na nejlepší místo u schůdků přímo před pódiem a pokračovali v družném hovoru. Mezi tím jsme také vymýšleli, co s baťůžky, což jsem vtipně vyřešila liščí smyčkou přes kovovou bariéru u stage a pak se na nás začaly tlačit lidi a najednou byli nahoře basáci a bubeník...a už to jelo...
Téměř dvě hodiny dokonalé muziky... Začátkem zazněly Samurajský meče, při nichž jsem si opět vzpomněla na spolubydličku, jak se její dlouhý rusý vlasy dotkly jeho řasy a on se nadechl a neřekl nic... Samozřejmě byla Antidepresivní rybička, na rty jsme vypustili Iluzi a holky jako Mažoretka plakaly jen potmě... Francouzska zpívala chanson, Nina se na nás dívala a všichni skákali a křičeli a tleskali a MÁLEM se i líbali;) Příjemně mě překvapil Kostel-biohazard-mcd, ten se mi zdál skoro nejlepší, ale Drogový večírek nebo třeba Potápěči, Domácí motokrosář a s ním nazí bledí plazi rozmrazili emoce... Přesvědčila jsme se o tom, že znám všechny texty...:) Když přidávali 1982 myslela jsem na miláčika, jak v autě vždycky křičí, že je malej ímo a já, že jsem princezna...
Po koncertě byly moje bílé boty šedé až černé. Bolely mě nohy ze skákání, byla jsem nadšená a úplně nabitá...Byla to fakt bomba! Myslím, že si Miši lepší oslavu snad ani nemohla přát. Takhle už jsme se dlouho nikde nevyblbly:D Obě jsme se shodly na tom, že je lepší, že naši drazí tyhle akce moc nemusí, protože bychom se vůbec takhle neodvázaly, a kdyby jo, tak by se ti dva za nás pak asi dost styděli;)... Pak jsme ještě nějakou chvíli seděli všichni tři na lavičce, schovávali plastové půllitry a pak jsme se rozloučili a my dámy jsme s mírně zamotanou hlavou vyrazily směr Černá Díra...

Ještě o jedné noční události se musím zmínit. A to sice o té včerejší. S drahým jsme po večeři vyrazili ven na procházku. Prošli jsme půlku Černé Díry. Kolem motokrosu k bývalé DSP a zpět, k DDM až na Bělohorskou a pak kolem domova důchodců zpátky... To vše s jednou zastávkou na louce pod klubovnou... Sedli jsme si na cestu, která vede dolů k Motolu a dívali se na Prahu... I když bylo zataženo a nebyly vidět hvězdy, všechno ostatní svítilo. Moje oči též. Byla jsem neskonale šťastná. Jsem neskonale šťastná. Byla to nejhezčí noční procházka, kterou jsem kdy s kým podnikla. Povídali jsme a povídali...bylo mi nádherně... a ostatní si nechám pro sebe...snad jen, že když jsme přišli domů, čekal nás v lednici nakrájený sladký meloun...a to by mohlo stačit...:o)

Máme jen tolik štěstí, kolik jsme schopni pochopit. (Maurice Maeterlinck)