Abstinence a krásné prázdniny u konce :)

Takže... Dvakrát za sebou se mi teď špatně usínalo, protože mě nikdo nezahříval, nikdo mi nedal polibek na dobrou noc, nikdo mě nepohladil, nikdo ... Tak strašně jsem si za těch pět nocí zvykla... A co teprv za ten rok:o) Každou chvíli se mi chce křičet juchůůů;o)

Chata dopadla tak nějak podle mých snů. Teorie těšení tedy znovu selhala. Oooh, jak jsem za to ráda:) Všechno se celkem pěkně povedlo. Sice jsme v noci z dvacátého na jednadvacátého byli dost unavení, takže jsme si v půlnoci předali dárečky a v objetí usnuli...se slovy "Už je to rok, víš?" a jim podobnými... Každý den mnou minimálně jednou procházela taková ta silná vlna štěstí a pohody:o) Naučila jsem se ping-pong (to u mě znamená, že ho při své sportovní nemotornosti sice pořád hraju nejhůř na světě, ale už se do toho míčku trefím), znovu jsem držela v ruce tenisovou raketu (a místo toho, abych se ze všech sil snažila hrát co nejlépe, přemýšlela jsem nad tím, proč se raketě říká raketa a co má ta pálka společného s raketou, coby dopravním prostředkem kosmonautů) a zjistila, že si z posledního tréninku, který jsem podstoupila naposled asi v pěti letech a to jen proto, že mi máti slíbila zmrzlinu, nic nepamatuju... Pohybu bylo až dost, a tak se mi někdy zdálo, že to s tím sportem moc přeháním..., ale jídla jsme zkonzumovali taky hodně, takže nakonec bylo vše v absolutní rovnováze...

Jo, jo...v rovnováze...až na jednu věc. Dalo by se říci, že abstinuji. Bílá dobrá nálada definitivně došla a protože hladina klesá tak po pěti dnech, ze začátku jsem nic nevnímala. A před pár dny tepr začal ten opravdový detox. Brala jsem ty prášky v různě vysokých dávkách asi tak rok a půl... Takové malinkaté tabletky... Kdo by řekl, že si na ně tak zvyknu(?). Ještě teď si pamatuju, jak jsem po nich první týden usínala, a jak se mi motala hlava. Pamatuju si i to, jak mi zvýšili dávku a asi hodinu jsem viděla mlhu a pak pár minut vůbec nic. Neměla jsem chuť k jídlu (což byl buď vedlejší účinek nebo projev nemoci). Teď často nemůžu spát, večer ležím a nevím, zda mi je horko nebo zima...klepu zubama a cítím se divně, zoufale (jediné, co mi pomáhá je, že se opakovaně přesvědčuji o tom, že ve skutečnosti zoufalá vůbec nejsem). Častěji mě bolí hlava. Krční páteř jako by mi úplně ztvrdla. Pořád bych jedla. Potím se víc než obvykle. Tak asi tak mi je.
Dneska jsem vytáhla velkou tašku na všechny ty nezbytnosti všedního života, které si musím zabalit do školy a při prohrabování mé osobní školní lékárničky, která byla celé léto uložena v šuplíku, protože ta domácí je o něco rozsáhlejší, jsem našla nejspíš můj úplně poslední kousek bílého plata s těma malýma pilulkama. Dokonce jsem si musela pro sebe nahlas říct, že i když jsem na tyhle nějakým nedopatřením zapomněla, už jsem prostě skončila. Všechno jsem dojedla a tohle můžu třeba zdarma darovat do školní lékárny nebo "nepoužité léčivo vrátit do lékárny" nebo já nevím co... Spíš udělám to druhé, jelikož jsem to chtěla udělat vždycky a nic se k tomuto poprvé nehodí více, než bílé a ještě bělejší tabletky. U nás doma je nikdo do úst nevezme a někomu můžou pomoci z nejhoršího. Pro mě byly něco jako analgetika...sice ne ta úplně nejsilnější, ale kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby... A za chvilku to snad budu mít z krku, když se nic nezvrtne...a snad už nikdy víc.
- dlouho jsem přemýšlela, zda to sem napsat. Zda alespoň z části osvětlit pojem "bílá dobrá nálada". Sice většina z těch, co to tu možná čas od času čtou, ví, o co jde, ale i tohle chtělo ven. Vlastně, pokud je tohle Marí's head, mělo by to tu stát bílé a jinak barevné na černém, protože ta účinná látka dost dlouho pomáhala mému mozku.

A drahý se mnou byl rok. Rok tomu bylo někdy na přelomu 20. a 21. . Rok od té nečekané a dlouhé večerno-noční návštěvě v Černé Díře. A drahý se mnou ještě pořád je.
Děkuju, Ty, jenž jsi před N. Už jsem to minimálně jednou psala...Byl to ten nejkrásnější rok mého dosavadního života. Tolik trpělivosti, co jsi se mnou musel mít; tolik kapesníků, které jsi mi musel dát (ať už na slzy nebo na alergickou rýmu). Tolik nesmyslných špatných nálad, které jsi musel zvládnout nebo třeba i ignorovat... Byl to nádherný rok. Maminka nám přeje, aby jich ještě bylo hodně. Já si to přeju taky. A ještě víc. Miluju Tě:o)(o: Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.

A pozítří pofrčím do Varů na FreshFilmFest:) Už se těším na Barusch, která už patrně brouky v hlavě moc nevede a hlavně na spolubydličku, po jejichž neohraných a vždy originálních hláškách se mi vážně celkem stýská... V sobotu se vrátím a v neděli se zas s kupou všemožností a s milým vydám směr za pletivo. Lhala bych, kdybych řekla, že se netěším do školy, ale tyhle prázdniny byly vážně moc fajn. Dlouho jsem spala; válela se; opálila se; byla s tím, co je před N a bylo mi pěkně...

PS.: Takhle dlouho a takhle otevřeně už jsem článek hodně dlouho nepsala... Vlastně ho píšu už 4 hodiny...s dlouhými přestávkami, samozřejmě...dohromady tak hoďku, ale stejně...;)