Tak jiní...tak jiný...Včera bylo dost!

Ehm, tak co bych sem tak dneska mohla psát? Opravdu se ukázalo, že jsem se nemýlila. Takže tu zarytě sedím, teď zrovna píšu, předtím jsem četla a poslouchám Fixu, která zpívá "Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday..." anebo třeba "Svět je tak nádhernej, svět je tak nádhernej, to víš, že jo lepší místo ani neznám...". Jak kdy a jak pro koho, že...
-tričko s nápisem yesterday jsem si sundala, každopádně jsem ho ale určitě nespálila a překvapuju sama sebe, že ho čas od času přežehlím a narovnám ve skříni. O to více mě udivuje, že tak mění barvy...Inu, znám ho, vím jaké je, je takové nevybouřené..., ale někdy bych řekla, že víc než jsem si kdy dokázala představit.
Dar ráno objeven, nevím, zda i rozbalen, ale každopádně nalezen... Třeba budu mít šanci i popřát, ale dlouho jsem byla ujišťována, že nejlepším darem by bylo vymazání onoho faktu z dnešního dne. Ano, je třináctého prosince...a co má být? Tak takhle nějak by to asi mělo vypadat. Svátek má Lucie a to by mohlo stačit...no, uvidím, ale nevím, jestli to zvládnu;D

Je to všechno dneska takové jiné. Jiné, než jsem si říkala, že by ve čtvrtek mělo být. Myslela jsem si, že mi škola strašně pomalu uteče. Utekla rychle a bez pohrom. Odpoledne jsem si chtěla číst. K tomu nedošlo, musela jsem jít ven sbírat odpadky kolem kolejí. Pak jsem chtěla jít na kolej...opět nic. Byla jsem přemluvena k cestě do školy kde jsme si zabušili do sloupu a popovídali jsme si. No a pak konečně na kolej, do teplíčka k topení. Zas jsem se někde zastavila. Lehla jsem si na gauč a přehazovala si mobil z ruky o ruky...nakonec jsem nic nenapsala...ani kraťoučkou zprávičku. Měla bych lepší náladu, kdybych odešla o minutku dřív...sebrala jsem po nich spadlou větev, na oko jsem se pousmála a v duchu mi bylo podivně do pláče.
Nepochopení, vztek..."Tak co, jak?"..."...ale jo, už asi jo..."+takový ten všeříkající úsměv Ehm, že jsem se ptala. Bylo to jasné. Pořád si říkám, že to všechno zas bude mít stejný průběh..., ale teda stejně mě to žere...to bych do sebe neřekla, že mě to dokáže takhle naštvat. Něco, co by mi vlastně mohlo být jedno...ne mohlo, ale mělo!
No, tak jsem došla do toho pokoje a začala jsem psát...přepadla mě nečekaná návštěva, takže jsem znova začala psát až za hodinu...nevyplatí se plánovat...ani minutu dopředu!

...tenhle článek je napsán ve třech různých náladách nebo minimálně ve dvou. A teď přichází ta poslední, závěrečná...
...po večeři. Tzv.: nálada rozmazané řasenky. Chjo... Pláču. Proč? Sama nevím. Nebo třeba vím, vím hned několik důvodů, ale ani jeden si nechci připustit. Ani jeden nechci napsat, jelikož by to znamenalo, že jsem strašně slabá:D Asi jsem.
Jsem rozhozená. Ne jako papír, kterej někdo roztrhal na tisíc kousíčků, které pak rozhodil do vzduchu a při jeho křiku "Sněží!" padaly ty malinké bílé útržky vzduchem. Já jsem něco jiného. Mě nikdo neroztrhal. Já se trhám sama. Já dokážu sama sebe dokonale rozhodit...vnější vlivy na mě moc působí. Jako bych neměla epidermis (nadzemní pokožku), ale rhisodermis, což je pokožka podzemní, která není kryta kutikulou, aby mohla nasávat minerální látky v podobě vodného roztoku. Chybí mi kutikula, která by dovnitř či na mě nebo já nevim, kam přesně, nepouštěla alespoň něco z toho, co mi nedělá dobře...to vždycky někdo u potoka umyje auto neskutečným množstvím mydlinek a jiných chemikálií a ten potok pak teče a teče. I s tím humusem, jež se vstřebá do půdy, kde zahubí pár kytiček, jejichž kořenové vlásky spolu s minerálními látkami nasají i něco jiného...totiž to, čím si ten blbec u potoka umyl auto. Kdo si v dnešní době myje auto u potoka? Když ale ano, zahubí pár kytiček nebo třeba taky obyčejný plevel a pár kopřiv, které už kdekoho škaredě popálily...jenže na mě jako by působilo toto zanedbatelné množství těch, kteří produkují bublinky, ale k tomu také všechny kyselé deště, smog, ultrafialové záření a kouřící lidé, kteří neškodí jen sobě, ale také svému okolí...Jako bych snad neměla žádný filtr!
...a nebo se na mě třeba svou haustorií nalepilo nějké jmelí či jiný cizopasník. Napojil se na můj proud živin a oslabuje mě. Třeba je vše daleko jedndušší, nám třeba doma doporučili, ať meruňku nezasazujeme tak blízko živému plotu z plaménků, protože by meruňka, která ze začátku potřebuje spoustu živin a vody ubírala živiny našim krásně kvetoucím žíhaným šlahounům, jež nyní pokrývají půlku plotu. Rozrostly se proto, že jsme tu meruňku zasadili jinam. Moc blízko by to uškodilo oboum rostlinám, ale víc té, která je slabší a tou je jasně plamének, protože nemá a nebude mít zdřevnatělý stonek... Takže ode mě jděte dál;D ...Já už totiž moc nepočítám s tím, že by můj stonek zdřevnatěl a nerada bych, abyste mi ubírali živiny...nehledě na to, že můžete mít půdu sami pro sebe, takže pro vás bude výhodnější, když se o ní nebudete muset přetahovat ani se mnou, i když by to nebylo zrovna nějak těžké.

Tak už asi dost o kytičkách a jejich kořenech, stoncích a kutikulách...Někam si zalezu, ale dneska nemůžu být sama. Chtělo by to kakao, čokoládku a jen se tak k někomu schoulit do klubíčka a spokojeně vrnět...Klídeček, pohodu a vlídné slovo. Včera jsem si samoty a válení v posteli užila dost. Skoro jsem nevystrčila čumák z pokoje, ale teď už jsem vážně unavená z téhle místnosti, z Fixy, ale i jiných písniček a ze zářícícho monitoru...

Nashledanou. Mimochodem, kdybyste věděli, jak poručit slzným kanálkům, dejte vědět. Někdy to člověk potřebuje. Vybrečet se a dostat ze sebe všechno ven...Ale dneska se mi to nehodí...a nějak už nevím, co bych ze sebe chtěla vyplavovat...