Davy zbrklých nákupčích a vystrašená Mája

Tak jsem ulovila poslední dva dárky mezi všemi těmi uspěchanými lidmi, kteří vypadají asi tak, jako kdyby jim někdo řekl "Už je 22.!" a oni si uvědomili, že ještě nemají ani jeden dárek, i když se kolem nich už asi tak od půlky září, kdy skončily akce všech supermarketů "Zpátky do školy", vyskytují samé vánoční ozdoby a tlustí pánové s bílým plnovousem v červeném kabátku... Inu, tak jsem nakonec zakotvila v knihkupectví, kde sice také byla ona skupina lidí, kteří se ženou za dary, ale tak roztržitě, že ani nevnímají, kolik výborných knih už přešli..., ale pořád tam jsou ještě dokonce i gauče:) Na jeden z nich jsem se pohodlně usadila a prolistovala nespočet knížek, které mě na první pohled zaujaly a nebo jsem o nich slyšela. Když jsem asi po hodině odcházela, bylo mi líto, že tam nemůžu být dýl a nebo koupit asi tak 648 knížek...
Mimochodem, babička dostane vlněné ponožky s protiskluzovou vrstvou, aby nepadala-protože pořád říká, že všechno je od nohou, že máme nosit trepky a ať si dáme nohy do tepla...a bla, bla...blááá. A dědeček zlatíčkáč bude obdarován knihou pro zahrádkáře...Je celá zelená a tenoučká, protože on skoro nečte a k tomu nese název přesně pro něj "Jak na slimáky aneb prokázané i bláznivé cesty, jak zatočit s obávanými požeráky salátu" ...ano, snad bude mít děda pěstitel radost, protože vybrat dárek pro něj mi dalo vážně zabrat.

Dneska jsem se probudila asi tak ve čtvrt na jednu (po poledni, ne po půlnoci;) ) a dalo mi strašně moc práce, abych vstala z postele (tzn. čím dál tím víc začínám chápat svou spolubydličku:D ). Dostala jsem samozřejmě vynadáno, že tak dlouho spím (o prázdninách se přece musí vstávat nejpozději v šest, aby si člověk užil dne a pomáhal v domácnosti...).
Mám za úkol vyžehlit po dlouhé době asi tunu prádla a naši jsou někde pryč. Prarodičové přijeli dneska na oběd, takže aktivní babi mi s tím žehlením určitě mile ráda pomůže, protože pokud něco nepropálí, tak na tom nemůže nic zkazit a ona chce vždycky strašně jakkoli pomoct...
Každopádně vím, po kom je můj otec, jelikož děda dole kouká na fotbal a čte noviny, babi pořád něco uklízí a nebo někoho komanduje a dohromady je to takový můj tatík. Bylo mi pro změnu řečeno, že jsem strašně vyrostla a jaká už jsem velká holka, odpověděla jsem na nějaké ty otázky o tom, kdo je před N a vyslechla jsem si, že bych se měla lépe oblékat, když už jsem holka na vdávání...a tak dále a tak dále...
Zítra prý budeme s miláčikem zdobit stromeček, který je zatím na terase v květináči a pak už jen jeden den a Vánoce budou zas na rok pryč... Ať už to skončí!
Jinak tedy ještě stále žiju, což je po prvním dnu prázdnin zázrak a poprvé v životě jsem slyšela Rybovu Českou mši vánoční, takže se ze mně stává vánoční kultury znalý člověk a duševně rostu. Kladenské kamenné gymnázium je krásné, mojí spolubydličce by se tam určitě strašně líbilo a také jsem se procvičila v utišování bratříčka miláčika, který asi tak chvilku před půlkou Rybovky řikal, že už ho to nebaví, nestíhá Simpsony a chce se jít bodnout šmitcem. Ve chvílích ticha, kdy sboristé a hudebníci otáčeli listy zazněl několikrát dětský výkřik "Už je konéééc", který byl dílem Emičky, jejíž maminka pěla v černém kostýmku, co jí hlasivky stačily... Bylo to takové milé, i když možná malinko dlouhé (zvlášť pro ty menší...).

Včera večer jsem se nevím proč najednou tak strašně bála, že se mi vedraly slzy do očí...taková ta moje melancholická nálada...
Vzpomněla jsem si na další část z prvního Třetího přání. Teď už sice čtu další část příběhu, další knihu, druhé Třetí přání, ale tohle mám v hlavě pořád...a v počítači taky;):

"Je to tak, že já se bojím celý život. …
...
Je to takhle: já se bojím, že do té konečné temnoty budu padat úplně sám. A vůbec nejvícse bojím vlastního strachu. Ten strach je totiž velký vzteklý pes ve sklepě, který ani není pořádně uvázaný.

Taky mi je jasné, že to je podstata lidské zkušenosti – že nakonec jsme na to všechno sami. Ale když si jiný člověk tuhle existenciální realitu uvědomí a puzen vlastním strachem a samotou se ke mně alespoň nakloní a řekne „já vím“, znamená to, že nejsem sám úplně.

Snad právě tohle je podstata toho, co Max-Pol rozumí tím svým „dělat svědka“."