Banalita, zenchucení a bohužel nezbytná výměna kolejí...:/

Tak...je to cítit všude. Ze mě, kolem mě, v hlavě, kolem ní... Zmatek, znechucení, pohoršení, trapnost. Někdy si připadám jako nějaká moucha, kolem který někdo mává a šermuje rukama, aby odlítla. Někdy si dokonce připadám jako mravenec, který měl dávno umřít pod něčí podrážkou. Ničemu už nevěřím, dokonce snad ani ničím nežiju. Budu a nebo to už bude jenom horší? Dokážu zítra vstát? A když vstanu, zvládnu zas nahodit fasádu? Nechci myslet. Nenávidim myšlení, přemýšlení a tak... Chybí mi něco? Vždyť máme Q7ičku v garáži, ne?

Zas spousta otazníků, žádné vykřičníky. Otazníky mám v hlavě a vykřičníky v žaludku. Tohle je Marí's head, takže většinou jen ty zahnuté vykřičníky, které se správně vyslovují se stoupající melodií hlasu. Alespoň tak to říkala naše paní učitelka v první třídě. V první třídě bylo vůbec všechno takové samozřejmé a jednoduché, že? A předtím ještě daleko víc...třeba ta anglická slovíčka...na ta už jsem si dneska několikrát vzpomněla. Když jsme si šli lehnout na "místo, kam nikdo nechodí"; když jsme kreslily kytky na zeď...a teď, když píšu tohle.

Všechno do školy je hotovo, tak se kreslí po zdech. Proč se někdy nemůže kreslit po zdech v průběhu a nebo před začátkem práce? Když jsme měli pře devíti lety přestavovat dům, nejprve jsme pomalovali všechny zdi...a pak to někdo celé zničil...věděli jsme to ale dopředu, a tak jsme s tím počítali a zas jsme věděli, že se můžeme těšit na zbrusu nový domeček. Jak to, že to takhle nefunguje se vším? No, proč se netěšíme na to, co přijde pak? Proč si to nejhezčí necháváme nakonec? Buď na to pak nezbude čas vůbec nebo je ho málo...při nejhorším čas zbude, to nejhezčí (ať je to cokoli) se stihne, ale už si to nemáme šanci vychutnat...Je to ale smutné, že?

Dnešní "obrázek", jestli se tomu dá říkat obrázek, je tak trochu vzdorovitý, v afektu na blog umístěný, mírně naštvaný a navádějící... Zbývá přece už tak málo času. Nestíhááám!!! A to už je krucinál všechno hotovo! Nastartováno!
Miši, rozjedem se zas jinam?! Asi budeme nuceny, přemístit alespoň část našeho vozíčku na trošku jinou dráhu... Bojím se toho. Tuhle už mám jakž takž vyježděnou. Mám v ní své možnosti útěku, chvíle kdy vím, že se leknu, že budu ječet a nebo, že mi jen tak budou vlát vlasy a já si ten let a nebo prostě jen krásnou jízdu budu užívat. Co ale přijde teď? Bojim, bojim...asi bych si měla najít nějaký úkryt, abych měla kam utíkat, kde se schovávat. Stejně se nikdy nepřestanu divit...ani na té vyježděné trati. Možná proto se mi občas z toho všeho zatočí hlava, padám na zem, chvíli nic nevím, dám si pár kapek, snažím se debilně usmívat a pak je najednou líp...-tahle věta není hodna mého blogu (určitě alespoň její poslední část...)!

Když já prostě nechci pryč! Nemám teď sílu začínat zas odznova! Zdá se mi, že mi zbyla jen asi necelá půlka základů, z které se za chvilku vyklube taky třeba jen osmina či něco takového...Taková ta lanka co mě drží, na která spoléhám...jedno praskne, dvě prasknou...jsou tam i jističi, za které si troufnu považovat Miši a babi, ale moc dalších jich nevnímám. Ten základní kámen by přece měla být máma s tátou..., ne? U mě to tak není, já je totiž vážně nemám ráda. Pochopí to někdo? Je to vůbec pochopitelné? Chápu to já? Vždyť se mi od nich dokonce dostane té pocty, že mohu ochutnat zmrzlinu za 260Kč!!! A já jsem tak nevděčná! ...asi zapomněli, že mě nezměním. Teď už určitě ne, i když se zdá, že s tím stále počítají. Zamrzli v čase? asi ne jen to...

Bolí mě z toho každou chvíli hlava. Jen doufám, že se aspoň v sobotu dostanu za ten ostřeji sledovaný plot a třeba se něco nového dozvím (bohužel budu tam za ostnatým drátem muset o něčem informovat i já...:( ) nebo aspoň potěším...
...pak ještě dlouze obejmout Miši. Jsem zlatíčkem na dálku, jsem polomrtvým mravencem a odháněnou mouchou...jsem v podivném rozpoložení...a hlavně mi je pár věcí strašně líto...
Mohla bych ještě psát strašně hrozně moc dlouho...raději ne, pesimismu zdar!

Své city můžeme vyjádřit slovy, díly nebo tváří, ale stejně nikdo nikdy nepochopí, co opravdu cítíme. Občas to nepochopíme ani my...!