Hraju si na čarodějnici a bohyni a přitom neumim čarovat a ještě k tomu nemám vlastnosti ani polobohyně, natož nějaký bohyně:(

Ten svět se ale děsivě rychle točí...jednou tohle, pak zas támhleto..., ale nic není stejné jako předtím...Udivuje mě to, překvapuje..., ale když se tak zamyslím, jednu dobu jsem s tím i počítala...sice s jiným scénářem, ale co... Jsem blbá??? No, tak to se ukáže...doufám, že mě opět nepříjemně nepřekvapí zákon schválnosti...
Nikdy jsem nechtěla nedokončit jednu kapitolu a začít druhou...téměř, ale opravdu naštěstí jen téměř, paralelně...Přece mě vždycky učili, že mám nejdřív dodělat jedno a pak začít druhé...nejdřív sundat fotky a pak si odpočinout a pak třeba ostýchavě nalepit jiné...Ano, velmi ostýchavě, opatrně a obezřetně...
Tak jsem tedy tak nějak zametla něco pod koberec a bojím se, že to vyleze...a ještě třeba naschvál nějak tak, jak bych to nečekala... Koňovi to nenechám, na to je moc hezký zvíře...a jak by k tomu taky chudák přišel, že?
Dělám já vůbec někdy něco dobře? Je tohle správný? Je tohle "Mája"? Jsem tohle já? Nu, královna, čarodějnice, bohyně...tak nějak to říká babička a ten "chytrej pán" z televizní inscenace...Babička ale taky prohlašuje, že jsou všichni chlapi hajzlové (ano, občas...)...No, teď se tak zrovna zamýšlím, jestli to "občas" není právě to, proč jsou hajzlové...Člověk si vždycky říká: "Jo, teď už je to v pohodě, je milej, hodnej...co víc si můžu přát..."a pak najednou:"Ha! A tohle je druhá strana mé tváře! Dostal jsem, co jsem chtěl, už jsem si dostatečně užil, už mě nebavíš, nemám náladu, nechce se mi nic řešit"...a znuděnej nebo nenávistnej...a nebo nejhůř, lhostejnej či ignorantskej xicht... Jsou zákeřní..., ale já taky! Ha, hááá:D:D:D!!! Ještě vám jednou všem ukážu!!! Jsem odporná ježibaba a čarodějnice:)!!! Uááá!!!

Ano, mám velmi rozporuplné a smíšené pocity, ale se včerejškem (teda vlastně dneškem...) se to nedá srovnat... I dnes ráno... Stačila dlouhá jízda tramvají a myšlenky se trošku srovnaly...ale tedy jen trošku...pak víc a víc...no a teď jsou téměř v řadě...TÉMĚŘ...dám jim čas...jen doufám, že ho dostanou..., že ho dostanu já... Ale i kdyby ne, tak sakryš nejsem porcelán!!! Jako teda nejsem necitlivá jako pancéřovej tank, to jsem naštěstí nezdědila..., ale třeba ta "sklenička" od soudruhů z NDR, která se rozbila jen velkou ranou o zem a ještě pak měla místo ostrých střepů kytičky...tak to bych byla ráda, kdybych byla taková:) Ale ono opět nic...sice už nejsem "tak" rozbitná, doufám, ale ještě pořád mám po rozbití (které je opravdu možné) dost ostré střepy...a často řežou spíš mě, než ty, kteří by si to zasloužili...

Jen abych já někomu neublížila, jen abych neudělala nějakou ošklivou chybu...musím říct, že se bojím...Bojim, bojim...-to já vždycky něčeho...:/
Docela by mě zajímalo, co se to teď děje...nechce mi to někdo vysvětlit? Jsem asi rozpolcená osobnost...Jsem strašně zmatená a nevim jestli je fér, zatahovat do toho další osobu...(osoby?) Jsou chvíle, kdy jsem téměř v sedmym nebi, ale pak taky chvíle (jako třeba teď), kdy si to všechno vyčítám... Nechci ubližovat!!!
Ze všech stran slyším jen: "Jdi do toho!" a pak přijde moje máti a začne mentorovat: "Aby to náhodou nebylo na truc, slečno!" ...a co s tím pak mám dělat? Řídit se zmatenou sebou, která ještě dneska byla ráno v háji, pak se v tramvaji rozmyslela a "všechno" si srovnala...a pak to bylo hezký a pak zas sedim tady a je mi téměř do breku ze sebe samotný... Nu, člověk by neměl dělat takovýhle věci, když si neni sto procentně jistej, ne? Chjo... Nevýhodou dospělosti a skoro-dospělosti je, že člověk zodpovídá za svá rozhodnutí, hodně věcí nemůže vzít zpět a musí nést odpovědnost za všechny kroky... A já jsem zbabělá a nerozhodná...bojim se a přitom už padám po hlavě!

Ano, asi bych s tím měla něco udělat..., vím:(


Mimochodem, můj otec leží na gauči a žere brambůrky...je to nechutný...Fakt, že jo! Koukal na to, jak věšim prádlo a uklízim kuchyň...a sám ležel, vyvaloval pupek a cpal se brambůrkama:/