Další "Děkuju" v řadě a slanost loučení...(?kolika loučení v jednom?)

Tak stále ještě žiju;D Ale musím říct, že se tomu po několika posledních nocech celkem i divím:D ...
Když jsem totiž neměla žádného zákonného zástupce doma, proč bych si nepovyrazila? Ehm, smála jsem se a smála...zamýšlela se a zamýšlela (ne nijak nebezpečně;) ) a taky jsem vyjídala ledničku, zpívala si hity od Beatles, koukala znova na "Román pro ženy" a oplývala jsem volností a štěstím...

Dnes mi zasvítil k nohám maják prozření...bylo to tak ostré světlo, že se vážně netěším na pondělí, kdy mi zasvítí přímo do očí...přemýšlím, co použiju místo brýlí, abych třeba náááhodou neoslepla nebo tak něco...
Stála jsem před tím autobusem, kousek ode mě moje duševní berlička, kolem pasu ruka "dvou-písmenkáče"(pseudonym ještě vymyslím...;), ale rozhodně už to nebude "XY" ) a kolem mě spousta lidí, po kterých se mi stýskalo, a které mám ráda...Hmmm...a co jsem měla dělat? Slzy nebyly na místě, byla tam spousta rodičů, kteří strkali svým potomkům vše...od řízků po papírové kapesníčky...v neposlední řadě své ratolesti poplácávali po ramenou a líbali je všude možně...(mimochodem, tohle by naši neudělali:D ...naštěstí? bohužel? nevím..., ale prostě by mě jen vysadili a rychle by tím svým velkým autem odfrčeli...). Takže jsem tam stála, jako jedna z mála bez kufru či tašky, bezradně se rozhlížela a usmívala se, i když v duchu mi moc do smíchu nebylo...Vždyť jsem přece měla jet s nima, ne?!? A přitom já už budu v pondělí vhozena do tý ledový vody a maják zasvítí do mejch očí tak prudce, že to nepoberu... S každym jsem se minimálně pozdravila, předala knihu s věnováním, podrbala bílou V. za ouškem, pozdravila se i se spoustou maminek (s jednou více...a to i s tatínkem:) ) a pak už jsem chytla dvou-písmenkáče za ruku a začla jsem se (občas zamyšleně;o) ) loučit. Jo, XYova vůně byla opět ve vzduchu, déčkovej úsměv nespadnul, medový oči zářily, ale ty moje taky...a úsměv jsem nejspíš měla o trošku zářivější...heč! Mno, tak tohle byla ta ÚPLNÁ tečka:) Pozdravili jsme se, předala jsem dárek, usmívali jsme se...komunikace třeba přijde...konec byl nedůstojný, ale už je to úplně a definitivně uzavřené...
Však jsem taky dostala zamyšleně sladký polibek, později i zprávu z hranic a teď už jsem tu jen za duchovní podpory...Jsem tu zas sama za sebe, jako vždy, ale mám se na koho těšit, na co si vzpomenout...:) A můžu jen doufat, že se mi ty nesmírně důležité kontakty podaří udržet...potřebuju to, i když vím, že tam za plotem je hodně lidí...a oni mě nepotřebují, ...už...-zní to takhle strašně ošklivě, ale jinak to neumím napsat...není čas, je pořád co dělat, člověk musí pořád na něco myslet a kolem je tolik lidí, že nestíháte a ani nemáte potřebu expandovat někam ven, když tam je ta rodina..., kterou uvidíte o víkendu a kamarády a lidi svého věku máte za pletivem...
-tak tedy děkuju, Miši, za to, že jsi byla se mnou...ono to totiž třeba tak nevypadalo, ale v duchu jsem strašně moc brečela, bulela, plakala...a byly to slzy větší než hrachy, takže nešly z očí, ale držely se vevnitř...já mam totiž malý oči...(vždycky mi to v králíkárně říkali;) ... :´( ). Takže tý slaný vody jsem plná...nemůžu myslet na nic jinýho...Vim, říkala jsi, že je to jen prvotní pocit, ale i tak...je vážně takovej...zžíravej... Děkuju:´(

Taky jsem se dozvěděla, že teprv včera zkartovali mojí jízdenku...chrm, já bych snad do toho busu dneska jen tak skočila...v ještěrkovaný kabelce mam klíče, mobil, labello a šmoulinčí tabletky...no a pak taky peněženku s českýma penězma a pražskou tramvajenkou...na sobě jsem měla kalhoty, plátěnky, mikinu, tričko a šálu-tohle by nahlásili (ještě s barvama těch věcí) do popisu pohřešovaný Máji..., kdybych naskočila do toho busu;D Měla jsem na to sto chutí, fakt! No, tak jsem jim zamávala, koukala jsem, jak odjížděj a šla jsem si provětrat plíce...a pak rovnou k babičce na vynikající oběd, kterej tu slanou vodu bohužel nevyhnal, jen se tak nějak podivně roztáhla po celym těle...hlavně do spánků (ne, vodu v kolenou ještě nemam;D )...tak se to nějak rozleželo, neuměla jsem se nad tím zamyslet..., ale ty slzy byly pořád tak velký, že nešly ven...úculek tedy přetrvává..., ale ten tlak na spáncích taky...

Za chvilku přijede rodinka...asi (určitě) pro změnu nebudou chápat moje momentální rozpoložení...ano, ano...výkyvy nálad;), otče! Budu se usmívat, budu milá! Budu s nima CELÝ večer, protože kamarádů a počítače jsem si měla šanci užít dost...ano, ano...matko! Jo, ale mohla bych u tý televize stát u žehlicího prkna, já vím;D
Těším se, až půjdu miláčikovi přečíst pohádku:o)
Tak krásný večer, pusu Mááája;o) (ta na špičkách...)

Člověk může mít mnoho přátel, může cítit i velkou náklonnost k člověku, může i zvyknout k němu, že se mu cit ten zdá láskou - ale opravdová láska je cosi jiného. Tou musí být rovnost myšlení i citu, stejná vzdělanost, neomezená obapolná důvěra a svoboda.(Božena Němcová)