"Natáááhnu tě na skřipec..."uááá!!! a pak tě jen malinko pokropím...

Sto-dvacátý-prvý (121.) příspěvek...;)
Jak jsem včera psala, že nevím, co bych mohla použít místo brýlí, tak to už je nejspíš (alespoň částečně) vyřešeno...půjde s námi totiž ten první den i asi i babi:) Ehm, první den ve škole-já, miláčik, máti, otec i babi...nu, dva z těch, které jsem vyjmenovala, bych tam ani nepotřebovala:/ - a sama bych tam taky nejradši nešla. Takže tedy babi...a má duševní berle, tak ta je na telefonu vždycky;)
Dneska už to zas bylo o zdraví...a to jsem prosím první den s rodiči a dokonce jsem byla kus dopoledne sama. Přijela jsem za nima na oběd, u kterého se rozebírala samá "důležitá" témata, vždycky měl pravdu božský vůdce a se všema mluvil dost shora. Dnešní bombou byly kalhoty;D Ano, blbý kalhoty! Oni mi totiž chtěli zakázat nosit moje oblíbený..., ale že by je zajímalo, jestli mam ještě nějaký jiný, kromě jedněch těsnejch a druhejch vytahanejch džínů, tak to už teda ne... A když jsem řekla, že chystat věci na židličku můžou miláčikovi, a že já už jsem minimálně tři a půl roku samostatná (a to i v daleko větších věcech než je výběr kalhot a vůbec oblečení), jako by se můj otec přesunul někam na špičku Eifelovky a já minimálně do mínus třetího poschodí podzemních garáží... Tak povýšeně mluvil o tom, jestli si opravdu myslím, že mi nemohou říct, co smím a nesmím nosit na sobě... (ehm, měl na sobě takovou fakt úchylnou pastelově žlutou vestu-samozřejmě značkovou...). Jo, bylo mi fakt na nic..., a když si k tomu ještě představím, že s nima budu po třech letech zas bydlet, a že můj otec bude většinu času doma (stejně jako moje matka, ale to není taková novinka;) ), je mi do pláče...dokonce už zas pár slz na dnešním rodinném obědě ukáplo...babi na rameno:´(
-nějak asi nezvládám tu nepřirozenou "nadvládu" a výchovné metody...jako by se mě snažili unést někam tam, kam vítr odvál i je, ale já jsem jiná...cítím to, cítím daleko víc věcí než oni...cítím i to, jak mě tahaj, natahujou...ty jejich pohledy na tu špínu a binec, kterej ve mně viděj...jak mi nevěřej stesk; jak si dělaj legraci z věcí, který mi dělaj radost; jak nechápou moje slzy...a to se pak mám nechat někam zavát??? Přijdou mi úplně cizí, nemůžu si pomoct...oni neznaj mě a já je znám, ale neřekla bych, že moc dobře...nechápu jejich svět a ani se mi nechce ho pochopit...to bych radši někoho jinýho-a těch lidí, který bych pochopila radši, je vážně hodně...(napadá mě zrovna ten, kdo bude mít zítra narozky;) )

Probuzení bylo ale vážně krásný. Včera jsem šla brzo spát, protože ten tlak na spáncích a vůbec všechno (včetně příjezdu rodinky) se nedalo vydejchat. Dneska jsem od osmi už jen tak lehce pochrupovala, ale nechtělo se mi z tepla postýlky. Co mě ale dokázalo dokonale probudit, byla zpráva o tom, že jsou v cíli cesty, virtuální dobro-ránová pusa a "miluju Tě"...:o) Vyskočila jsem z postele a s čajem v malovanym hrníčku jsem si lehla na gauč a křoupala čokoládový kuličky...Docela pěkné ráno;o) (samozřejmě, i to by mohlo být lepší, kdyby ta slova nebyla napsána, ale vyřčena do očí...a to hned po probuzení a bez těch otravů dole...).

Nu a taky jsem dneska byla s Miši...bylo to, jak my dvě říkáme..."úúúžasnýýý", samozřejmě..., ale mohlo by to být delší;) Provětraly jsme plicní sklípky, vyvenčily "čekající a věrně otravující" psíky, zapěly jsme lalalalalalalala-la-la-lááá...(vysoko i nízko, falešně i v moll...) a obě jsme se vypovídaly... Já o růžovym laku na nehty a zelenejch kalhotech a ona o čtyřech pivech a rudejch očích... My si vždycky umíme tak krááásně naslouchat, že to snad ani neni možný;)
Zamejšlely jsme se nad zamilovaností, zaláskovaností a láskou jako takovou...dělaly jsme si srandu z laviček na Letný a ve Stromovce, rozhodly jsme se, že si radši nějakou ukradnem z Hvězdy nebo si pokácíme soušku a dáme si ji do našeho území nikoho:) My si užíííváme, dokud ta zamilovanost ty naše drahé protějšky nepřejde...;) - na tom jsme se shodly...
-takže alespoň tohle osvěžilo můj den, i když musím říct, že jsem se taky dozvěděla o jedné soukromé bouři, kde chybí deštník...snad poskytnu aspoň jeho část...a na ty další kousíčky se spojí celá ta naše třídní banda;) Věřím jim...:) Oni se dokážou starat a postarat...i ti, od kterých by to člověk ani moc nečekal...:) Musím ale přiznat, že to byla tak trochu studená sprcha i pro mě...pár kapek z té bouře na mě dopadlo, protože bych ji vůbec nečekala..., když se teď pro změnu promenáduju v mini sukni ve slunečních paprscích...a nikde ani náznak mráčku...Lekla jsem se...a to i trošku sobecky, kvůli sobě...nechtěla jsem myslet na to, že to k tomu zatím neodmyslitelně patří a samozřejmě to přijde...

Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk.