Nahlédnout stačilo, omezená nic nepochopila;), ale zato toho spoustu vnímá...

Tak jsem dneska naposledy vážila tu šílenou cestu na místo, kde se ztrácí čas. Už jim tam nenechám ani vteřinu svých drahocenných dnů, přísahám! Zítra už tam nejdu:) Juchůůů!!! Jen můj bussines-otec si půjde popovídat s Mr. Broskví a já už se budu jen modlit...(ehm, bohužel ne na modlitebním koberečku, ale to by mohla moje spolubydlička;) ), aby mě vzali zpátky za pletivo. Vypadá to totiž celekm beznadějně, ale kupodivu ne na rodinné půdě;) U nás doma už asi pochopili, že tahle volba nebyla zrovna nejlepší...Sice jsem se dozvěděla, že to byl vstřícný krok, že mi celá tahle akce měla otevřít a ukázat či alespoň poodhalit další obzory, ale jelikož jsem nejspíš hodně omezená, tak jsem to nepochopila a ani jsem tomu nedala šanci...no, když mi nedovolí jíst na chodbě svačinu a ženou mě s ní na déšť a místo kvalitní výuky pak nabízí zaokrouhlování, tak to jsem teda asi vážně dost omezená, že za tím nevidím žádnou důležitou životní zkušenost, a že jsem se od toho nic nenaučila...
Tak mi to prostě připadalo jako to krmení čajovou lžičkou a přeju všem, co se jim tam nelíbí, aby se co nejrychleji dostali pryč;)! Ani jsem se s nikým nerozloučila..., tak ten obrázek v angličtině...;)

Oni si všichni umí krásně podtrhávat nadpisy a chodí v tričkách bez potisku, nejlépe v košilích, ale že by se o něco zajímali, něco dělali, o něčem se bavili, něčím se bavili, vnímali okolní svět a nedej bože by třeba měli i nějaké cíle, tak to od nich člověk čekat nemůže. Od malička jim tlučou do hlavy, že nejdůležitější je IGCSE, ale že je to velmi těžké (ano, musíte vědět že 0,03:0,1=0,003 a pod.) a pak taky, že pokud se na to cítíte, můžete si udělat ještě těžší IB a spoustu dalších ve zkratkách uvedených "prestižních" zkoušek, jenže už jim pak nejspíš nikdo nevysvětluje, k čemu se jim ty zkoušky můžou hodit...tak nějak to cítím já a nerada bych to generalizovala, samozřejmě, že je tam spousta jedinců, kteří vše berou úplně jinak, ale tato škola je opravdu malý a jistou sociální skupinou ovlivněný vzorek. 99% děti expatů, kterým se většinou z jejich rodné země moc nechtělo, ale kvůli práci rodičů byli násilně přestěhováni. Nosí pásky se spoustou značek, stejně tak jako ostatní oblečení a po škole je vyzvedne matka v domácnosti, řidič a nebo tak někdo...a oni protestujou a na všechno kašlou. Mají velké telefonní účty, protože chtějí být v kontaktu se svými kamarády tam daleko a takhle žijou. Poslední věty byly spíš popisem holek. Kluci většinou moc nevzpomínají na to, co nechali za sebou. Tolik netelefonují. Najdou si uzavřenou partičku (pokud možno své národnosti) a na odpoledne si zařídí trénink basketu, fotbalu, rugby nebo tak něčeho...Ničím jiným nežijou, možná ještě paření všemožného jim udělá dobře. Na školu kašlou a mohou si to dovolit, když mají v sešitě dobrou úpravu...

Zítra jedinou důležitou věcí bude asi to chvilkové setkání na zastávce a samořejmě tatíkův telefonát za pletivo-bojim, bojim...držte mi palce, prooosííím:)
V sobotu budu oslavovat to nejzlomovější v životě mulatky a k tomu navíc budu s tím, co je před N. :o)
Mimochodem, včera jsem po ztroskotání plánů zažila takové to krátké nepříjemné zamrazení v zádech, které se nakonec proměnilo do podivného pocitu, když jsem seděla v autobuse do Mukařova... Ano, nakonec jsem si udělala výlet já a bylo to krásný:) Tolik známých milých obličejů...vůbec jsem nedoufala, že je takhle zas uvidím:) Trošku slz v očích, vcelku i upřímná objetí a krásné chvilky s tím, co je po L. ...měla jsem cedulku "visitor/návštěvník" a připadalo mi to úplně šíleně divný:D Za včerejšek se mnou prohnaly snad všechny pocity...nedočkavost, těšení se, bolest na spáncích, leknutí, obavy, radost, jiskra v oku;D, potřeba mluvit, potřeba být zticha, nutkání ještě víc přidat do kroku, únava...usw. ještě spousta dalších, prostě takový smíšený den, v němž převládalo to kladné:)
Když jsem přijela domů, hned jsem otevřela další obálku, která přiletěla přes moře...byla podepsaná tím, co je před N. a obsah té stránky byl nádherný:o) Tohle jsem si vždycky přála, nějaký takovýhle dopis...sny se plní;o) Pak už jsem se po půlnoci mermomocí snažila usnout, ale ještě mi pípla zpráva s dalším z mnoha přání, jenže tohle bych vážně nečekala-originálně po půlnoci a pak jsme si ještě vyměnili asi dvě zprávy, zas jsme se trefili do té samé písničky, ale to už je u nás takové normální;) a měla jsem vážně radost, že třeba začínáme komunikovat:) Problémem prý byla snad jedině "ta fotka", ale já ji tam vážně dala naschvál...myslím, že jsem do všeho toho, co se stalo s deštníkem i bez něj, ale za deště, kdy byl potřeba, vložila spoustu sebe, sluníčkéznosti i mraků a jedno z mála přání, které je ale asi bohužel nesplnitelné je, aby nebylo úplně zapomenuto...

Tak Vám tam v králíkárně pro zěmu zase jednou moc děkuju:)


Všechno končí dobře pro toho, kdo dokáže čekat.(L. N. Tolstoj)