Fotky.
Fotky jsou pro mě z velké části vzpomínky a vzpomínek si čím dál tím více vážím.
Po páteční cestě domů a sobotní prokrastinační fyzice následoval večer, kdy mě Miši vytáhla ven a předala mi DVDčko plné těch našich akčních studiových fotek. Po pečlivém výběru mám okolo dvaceti nejlepších. Vyvenčily jsme psy, prošly zapomenuté koutky Černé díry a probraly všechno možné i nemožné a k tématu "fotky" jsme se vrátily i dnes. Vedlo nás k tomu sice něco zcela jiného..., ale co už.
Přemýšlela jsem nad fotkami.
Poslední dobou docela hodně.
Když jsem je vylepovala; zařazovala do alba; vytvářela složky v počtači; sundavala ze skříně; zakládala do sešitu; přemýšlela, co s nimi; zkoumala rámeček po rámečku koláž nad postelí... A dnes, když jsem vybírala; obejvovala; děsila se a pištěla...
Existuje nespočet druhů fotek, pro mě jsou aktuální asi tyto...
Rodinné - často povinné. Většinou je nemám ráda a většinou se na nich neumím tvářit a většinou na nich všichni, kromě malých roztomilých dětí, vypadají divně. Výjimkou jsou moje a bráškovy fotky z dětství. Je jich fůra a jsou nádherné. Jenže u nich se zas uplatňuje pravidlo dětské roztomilosti. Jsou to také z velké části momentky, protože jsme byli pěkně neposední a to jim přidává na kouzlu.
Skupinové - např. třídní. Ty si schovávám. Ať už na nich vypadáme jako sebevětší pitomci, stejně se k nim vracíme a máme je rádi. Na těch z první třídy se mermomocí snažím pojmenovat všechny obličeje, ale...nedaří se.
Pak jedna taková zvláštní skupina, která má společné hlavně jedno, a to jsou podle mě vzpomínky. Třeba ta spousta fotek z Rakouska s Miši, z Dejvic, z FFF, z chaty, z Anifestu a z minulých prázdnin a vůbec, je jich fůra... Na těch se většinou všechno zdá být krásné. Většinou se při pohledu na ně musím usmát, protože se mi celá akce vybaví.
Někdy se nesměju, dobře.
Povětšinou na nich koutky úst směřují vzhůru, vyzařuje z nich pohoda, klid, štěstí, láska, dobrá nálada...či ovínění ;)
Nejnovější fotky s Miši do žádné z těchto skupin nepatří, ale koutky úst směřovaly vzhůru a úsměvných vzpomínek na litr ledové vody máme taktéž moc a moc. 
Když už se fotka povede, klidně ji vystavím. Když už fotku vystavím, počítám s tím, že si ji lidé prohlídnou.
Některé fotky nechápu. Z některých fotek je mi nejdřívě špatně a následně smutno. Některé fotky ztratí na kouzlu, pokud je zveřejníte. Jestli tedy někdy nějaké to kouzlo vůbec měly. Co všechna ta přesvědčení, která i přesto, že se zajisté ukázala býti lichá, stejně setrvávala? Co všechny ty zásady? To tam nikdy žádné takové nebyly? To jsem se vážně tak šeredně zmýlila?
PS.: Zdá se vám, že mám zelené oči?
Žádné komentáře:
Okomentovat