Odpověď bez otázky ...A... Sluníčkézní lechtání na patě

Něco na mě leze...a nebude to moucha, jak jednou prohlásila sestřenka Katuš z kraje slezského. Cítila jsem to už včera večer, když na mě padla ta podivná únava. Jen musím kašlat potichu. Otec by byl naštvaný, že dělám rámus a za chvilku už se vrátí a mamá by mě zítra nemusela nikam pustit (což otec taky ne, jenže on kvůli tomu, že by byl naštvanej, že ho ten kašel otravuje...). Zítřek si nemohu nechat ujít. Po dlouhé době zase v Praze s tím, co je před N:o). Už se nemůžu dočkat a to jsme se teprv před chvílí rozloučili:o) Jen bych se asi neměla tak těšit, protože když se Mája na něco těší...atd.

Následující úryvek z prvního Třetího přání nemá sloužit k pochopení další pasáže textu, ale líbí se mi jeho myšlenka a ta atmosféra...:
"To, že o sobě skoro nic nevěděli, a oboustranné toužení mezi nimi visely jako deka. Ve správný okamžik a správným způsobem by informace způsobily potěšení a radost, ale jejich nesprávné podání se také mohlo toho druhého dotknout, což ovšem může platit i o případě, že se informací nedostane vůbec."
-tak tedy ano, dostalo se mi informací. Takovým zvláštním způsobem, ale řekla bych, že nakonec byly asi podány ve správnou dobu. Žádná chvíle asi není vhodná pro něco takového. I tahle se pod tím náporem prohnula. Pohár byl na chvíli naplněn. Ale váhu té informace hlava i záda vydržely a hrneček nepřetekl... Brilantně podáno, se slzou přijato (Jen nevím, jaká to byla slza. Dojetí? Smutek nebo zděšení? Ani jedno mi k tomu nesedí.).

Nejprve bylo naplněné ticho.Pak spousta zvuků, zapínání a převalování...obracení a zamykání...a pak znova na chvíli ticho. Řekla jsem jednu větu. Větu o někom jiném. Nevěděla jsem, že bude záchytným bodem, jakýmsi příkladem, a že se díky ní bude lépe odpovídat na otázku, kterou jsem nikdy nepoložila.
Opravdu, tento týden mi bylo odpovězeno na otázku, kterou jsem nepoložila. Nevím, jestli jsem ji nepoložila proto, že jsem se bála odpovědi či proto, že mě ani nenapadlo se zeptat a nebo jsem nevěděla, jak tu tázací větu zformulovat, ale to není podstatné. Také jsem možná očekávala odpověď typu: "Nic, coby?" nebo tak něco... Jsem ale ráda, že jsem se neptala, protože díky jistým okolnostem mi bylo odpovězeno a dokonce se mi (bohužel) dostalo i příkladu, který je nad slunce jasný.
Nechce se mi popisovat, jak se ono rozpoložení projevuje, protože snad daleko podivnější (děsivější?) je jeho vysvětlení. Všechno mi to bylo vysvětleno a do detailů popsáno. Jak se to s člověkem má, když na něj přijde tohle "období". Byla jsem ráda, že jsem se to dozvěděla, jenže jak s tím potom naložit? Čeká se ode mě něco? Jak přesvědčit sebe sama, že asi není v mém moci zabránit těmhle věcem?
Inu, pondělí jsem přežila zdárně, teprve v úterý mě čekaly daleko vážnější zprávy...a to jsem si v pondělí myslela, že snad nic horšího být nemůže...
Pak když si člověk uvědomí, že půlka doby, o které si myslel, že byl s někým, vlastně pro toho druhého byla krizová a trápivá, zamrzí to. Když se pak ještě dozvíte, že to vlastně není vaše chyba, ale mohlo dojít i k tomu nejhoršímu (jako u již zmíněného příkladu), k čemuž jen díky předchozím zkušenostem díky bohu nedošlo, začnete se obávat, kdy se něco podobného objeví znova, jak s tím budete moci pracovat, jestli s tím máte nějak pracovat...co říkat, co dělat... Strach, obava. Zklamání? Zklamání není ten správný výraz, ale každopádně mě to dost vzalo. Vím, že už je to pryč, že teď je to nádhera oboustranná. Že se teď netrápíme ani jeden, jelikož já si s ničím nedělám hlavu, protože mi k tomu nikdo nedává záminky. Jenže pořád musím myslet na to, jak brzo se to vlastně objevilo, a že to pravděpodobně zase někdy přijde.
-nějaké takové myšlenky jsem měla v úterý večer, v noci a ve středu v ranních hodinách. Pak jsem ráno vstala a už jsem na to myslet nepotřebovala. Od té doby jsem se nad tím nijak extrémně nezamýšlela a jsem ráda, protože teď se nezbavím toho, co bylo a ani nevyřeším to, co třeba nastane, takže si správně užívám toho, co je. Když do toho přijde modrá obloha a sluníčko, je to o to lehčí a vůbec...když vám někdo neustále říká, jak je všechno v pohodě a víc než to..., že vás má rád a usmívá se, tak se rychle, bez problémů a rádi naladíte na podobnou vlnu. Zdá se mi, že teď na mě pozitivním zářením působí on:o)
Nemám si na co ztěžovat, snad jen ten kašel není nic příjemného, ale čajda v srdíčkovém hrníčku tu stojí vedle počítače a nohy v teple mám taky, takže snad se bacil lekne:) Ano, mluvím téměř infantilně..., ale když jsem před chvilkou dočetla miláčikovi bráškovi jednu z Devatero pohádek, nedivte se:D To mě vždycky pohltí:)

Takže nakonec ty čtyři dny školy proběhly ve sluníčkézní náladě a domů jsme všichni odjeli na pololetní prodloužený víkend.
Mimochodem nechápu, jak mohou jednomu dnu volna říkat prázdniny...
S Anež jsem ještě před odjezdem stihla být nejúspěšnější v kvízu o sexu, poslechnout si o tom, jak dělíme drogy, že při alkoholikově abstinenci může dojít k deliriu a také něco o tom, jak je tabák špatný...už proto, že akcie tabákových firem prudce klesají. Včera jsem zjistila, že než o někom řeknete, že je blázen, měli byste vidět film s Trojanem - "Příběhy obyčejného šílenství", jelikož co by teprve pak byly ty postavy, které vystupují v něm...
Týden plný zajímavých poznatků, lechtání, ještěrek, smíchu a tak...:) Vůbec se nemám špatně. Jen jednou jsem se lekla:D A to, když jsem po dlouhé době viděla jednoho kamaráda, který si hrál s nějakou šílenou chemikálií. (To je celý on:D ) Tak jen doufám, že se má dobře, protože jsem vlastně ani nedoufala, že přijede a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem ho viděla živého.

PS.: Vzhlížím k tomu slunci! Jsem za něj vděčná! Potřebovala jsem, aby takhle svítilo! Splnilo se mi přání. Retrospektivně. Na vyplnění jiných přání už nevěřím. Tohle jsem si dost přála kdysi, když nikde žádné slunce nebylo. Ani to na obloze. A teď jsou dokonce dvě.