Co uši neslyší a oči nevidí...nad tím nikdo nepřemýšlí (?!)

-tentokrát citát na začátek:
"Problém je mezera mezi tím, co chceme a co je ve skutečnosti." Dneska jsem viděla mnou tak obdivovaného pána. Stále stejný zamyšlený, pomalý a rozumný...:) A první věta tohoto článku zazněla z jeho úst. Je částí filosofie japonské automobilky Toyota, ale jelikož ta většinou ovlivní celý život svého zaměstnance, necharakterizuje tato definice jen problém nějakého vymakaného výrobního procesu, logistiky nebo marketingu, ale docela dobře se dá vztáhnout i na běžný život. To znamená na běžný problém a dalo by se tedy říci, že nejspíš i na takový středně velký baobab.
Nevím, jestli to, s čím se teď tak trochu potýkám, můžu nazývat baobabem, protože on nemá přímo nějaké semínko nebo tak...a taky vlastně nevím, jakou by měl velikost, pokud by existoval. Nejsem schopna ho klasifikovat. Zda je malý, mrňavý, takový normální a obyčejný či trošku větší... Nejsem asi ten správný člověk, který by měl zrovna toto určit. Spíš bych měla sama vypozorovat, jak se situace vlastně má.
Vzhledem k tomu, že mě existence onoho podivného výhonku ani moc nezaskočila, jen jsem si myslela, že bude udupán nějakým zamilovaným slonem, tak jsem překvapena spíš tím, jak si s tím vším teď dělám hlavu...když vlastně nemám proč, ale jsem stejně... Stalo se stalo, není to nic příjemného. Nemyslím si, že bych za něco nesla zodpovědnost, nemyslím si dokonce, že to stojí za to rozebírat, ale na druhou stranu naprosto chápu, že je těžké to jen tak přejít a ani to není normální. Přesně v takových situacích by se mně osobně hodily nějaké zaručené metody. Zmáčknout knoflík č. 765, jenž dá pokyn tiskárně, z které vyjede přesná instrukce. Vykonám pokyny a vše se začne lepšit... Ano, to by bylo krásné...:o) Ale místo toho si teď lámu hlavu s tím, co řeknu, jak se budu chovat, jak se budu dívat, kam a na koho se dívat nebudu...co odpovím, jestli být v pohodě nebo ne... A v prvé řadě, co podniknout, aby se to celé nějak hnulo. Ta s brouky v hlavě, která si asi ještě stále nepořídila ploštice, protože zrovna včera jí všichni ti brouci, jinak stále rozesmátý obličej bez očí, úplně zatemnili, říkala něco o vyšumění... Už moje máti kdysi říkala, že jsem jak zimnice. Dotěrná, netrpělivá... Když hodím šumák do vody, hned bych ho pila. Nemám ráda to čekání, až si v klídku vybublá...Jenže teď to jinak nepůjde. Není to jen tak nějaký šumivý vitamin C, dokonce ani onen aspirin. Je to něco daleko blahodárnějšího:o)

Tak jsem právě velmi ve zkratce rozebrala to, co jsem nutně potřebovala napsat, jelikož mi to v hlavě jezdí sem a tam a vůbec z toho nemám dobrý pocit. Prsty mi zas po dlouhé době skáčou po klávesnici sem a tam a skoro nepřemýšlím nad tím, co vlastně píšu. Stejně si pak ještě vezmu momentálně již linkovaný sešit s tím, co mě pálí a plnicím perem od spolubydličky budu všechno v daleko srozumitelnější a detailnější formě psát znovu a znovu...ono se z toho asi vážně vypsat nedá. Tohle musí vyšumět, být rozebráno, uklizeno do šuplíku pod čokolády, přesnídávky, tvarohy, knedlíky a zasunuto pod postel...(jestli jste to někdo nepochopil, tak tohle mile ráda vysvětlím...musí se to zahrabat něčím daleko, daleko zajímavějším, milejším, lepším a smysluplnějším;o) ).

Asi jsem vlastně potřebovala napsat jen tohle. První část dne jsem nechala mou hlavu volně pracovat a posmutnělý výraz se nedal zakrýt. Odpoledne už jsem se pousmívala, jelikož jsem si to dala za úkol a před chvilkou jsem si zas prozpěvovala, že když dva se rádi mají...a chmel je naše zlato...:o) Inu, uvidíme, jak to bude večer. Vždyť se vlastně nic moc nestalo, ale nic se nemá zlehčovat...a tak, no...
Bolí mě za krkem...-to je ale přínosná informace, že? Budu se muset konečně naučit masírovat, abych to mohla někoho naučit a on aby mě pak pokaždé namasíroval...:) ...předtím ale nejspíš ještě procvičím to drbání na zádech a vůbec:o)