Prosluněné spokojené pokašlávání

No, tak tedy dobře...zas tak spokojené to není, jelikož kromě toho, že pořád myslím a dokonce někdy i čtu tu svou německou povinnou četbu, tak se rodinná atmosféra mění podle toho, jakou má tatínek náladu (Jeho nálada, tak ta se odvíjí od různých faktorů. Jedním z nich je uklizenost domu, druhým je jídlo...a je jich ještě spousta...další z nich už nejsou tak snadno ovlivnitelné, třeba to, jak si vedou jeho akcie...), ale jinak jsem tedy extrémně spokojená (a ještě budu o něco více:o) )... Zas se musí nechat, že jak moc nemusím takové ty rodinné oslavy, tak se ta páteční celkem vyvedla a ta soukromá předtím, to byla teprve paráda:o)
Nejdřív nádherná šála, několik řádek psaných rukou (u těch jsem si, jelikož jsem po mamince, neodpustila slzičku;o) ) a pak další básně, které mě dokázaly dokonale odtrhnout od oné německé knihy (to sice není vůbec těžké, ale ta knížka je vážně dobrá!). Měli jsme štěstí na volný sklípek Trafiky, a když tam přišla jedna paní, tak se lekla a nakonec s tím pánem utekla;), takže jsme si mohli nerušeně popovídat O:) Takový nezkušený pán nám donesl všechno, co máme rádi. Salep, horkou broskvovo-jablečnou a dvakrát šunkovou pitu...(To je ale přínosná informace, co? Zajímalo by vás ještě, jaký z těch dvou nápojů jsem měla já?;D ) Pardon, jsem toho stále plna. Třeba i toho, jak jsme se snažili, abychom doma nikoho nepotkali, až jsme je nakonec potkali mezi vilkami při procházce na tramvaj...
Ehm, no a potom, když jsem přišla domů, čekalo na mě oblíbené jídlo (Ó, jak já ráda jím:)!) a po něm oblíbený desert a pak jsme jen tak seděli, povídali...doma vládla docela pohoda, to jo, no... Anebo jsem vážně tak pozitivně naladěná, že už takové ty drobné provokace a nepříjemnosti ani nevnímám:)

Včera nám doma s počítačema pomohl jeden technik, chemik, Chebák...a vůbec, takový "kdovíkdo", jenže když pak odešel, už jsem tomu kašli, který se ani o rok starší Máji nelekl, tak trochu podlehla. Přibyly k němu ještě všelijaké jiné příznaky a tak jsem se pěkně prospala, jenže ono to pořád ne a ne ustoupit! Chjo...zrovna teď, když bych chtěla být zdravá...Teď už ale teda zdravá jsem, určitě o něco víc:) Čajíčkuju, kapičkuju, posmrkávám... A večer se o mě zas na chvilku starala babi, takže se cítím líp...a vůbec, já přece nejsem nemocná! -tohle je můj trénink sugesce:) Musím se naučit si vsugerovat, že jsem absolutně zdravá a budu. Něco na té otcově metodě, že nemoci neexistují, být musí.

Včerejšek mi ale nasadil do hlavy taky jednu otázku...Otázku, kterou nepoložím...otázku, na kterou jen odpovím. Znova jsem si přečetla jednu pasáž z prvního Třetího přání...:
"„A co by pro tebe takový člověk měl dělat?“„Jenom vědět. Vědět co dělám, myslím a cítím, a to bez jakékoli povinnosti na to jakkoli reagovat. Nečekám žádnou radu, útěchu ani odezvu. Stačí mi, když ten druhý bude vědět.“
…
„… - tahle rozporná potřeba být sám, ale mít při tom společnost – odloučit se od lidí, ale nebýt úplně zapomenut – chtít být na opuštěném ostrově, ale tak, aby se někomu dalo zakřičet na jiný opuštěný ostrov. …“ "

Svědka mám... Otázka byla: "A má třeba někdo svědka ve mně?"

Momentálně bych psala samé takové ty monotematické žvásty:o) Vždyť je to poznat i na tom nesmyslném počtu smajlíků, ne? Ono je to asi normální, jenže pro mě ještě stále (zas) nezvyklé...nevím, zda si na to zvykat, ale je to krásné, to zas jo:o)
Bude to moje psaní dneska teda asi pro změnu krátké. O rok starší, o nic víc chytřejší, o dost víc zamilovanější (nevědouc, na jak dlouho...), snad trošku zkušenější (?)... Jak na nový rok, tak po celý rok? Předevčírem jsem měla nový rok a byl opravdu moc fajn, takže to vidím i nadále docela dobře:) Lepší, než Nový rok "jedna"... Klepu na zuby-silně, pro jistotu:)

A ještě něco...mám úplně procházkově válecí náladu. Nemůžu se dočkat léta! Vzít deku, jít se ven projít...sama s knížkou (samozřejmě radši ve dvou, ale to také vždycky nejde) a když už mě (nás) to procházení unaví, prostě jen tak někam hodit červenej přehoz a vyhřívat se:) Člověk se vrátí úplně s plnou baterkou:)

Zas mi maminka povídala něco o tom vzájemném poznávání, jak se jako už známe dlouho, že by ráda věděla, kdo mě činí tak neskonale šťastnou, že na tom přece není nic nenormálního...a blablá...já vím, já vím..., ale nehledě na to, že se to jeví jako pro druhou stranu neskutečně stresující, tak i já z toho mám obavy...Takové ty chvíle ticha a já nevím co všechno se může stát...
Inu, uvidíme...nebyla zas tak neodbytná, myslím, že chápe, jak se cítí(me)... Takže teď už dostávám přednášky zaměřené na mnohá témata...až mě někdy děsí, že si maminka myslí, jak jsem neinformovaná či co...