Omámena...antibiotiky...vzpomínám

Pokašlávání se zvrhlo v tuberák a nebylo mi zrovna hej. Byla jsem dokonce i tak nepříjemná, že mi to bylo samotné nepříjemné. Naivně jsem se vydala na ošetřovnu, že mě tam nechají den vyležet a všechno bude OK, jenže oni teď pokaždé jen zvednou telefon a rychle se vás zbaví, takže tam nechoďte...
Vyklubal se z toho zánět průdušek, jelikož jsem to prý zanedbala v samém začátku, kdy byla postižena jen průdušnice, což u mě nebylo obvyklé...no, to je pravda, většinou jsem proležela všechen čas od prvního zakašlání a nemoc mě složila hned v začátku, takže byla řádně zaléčena, jenže teď se mi to ani malinko nehodilo...O:) Ta antibiotika se nehodí ani malinko!
Dobře, dobře...ten, co je před N měl pravdu, můj vnitřní hlas, který mi napovídal, že se to zhorší, měl taky pravdu..., ale už je mi docela dobře:), fakt! Jenže bohužel, to už tady teď na nikoho neplatí, takže prý musím minimálně do neděle ležet, takže nejen, že zítra nepůjdu do divadla, jenže taky ani neuvidím bzumku:( Sobě jsem možná dokázala na chvíli vsugerovat, že mi je docela fajn, jenže to vydrželo tak možná do té doby, než mě z kašle začlo bolet břicho:D a byla jsem tak trochu unavená, protože jsem v noci nemohla spát. Starostlivé máti nic nevsugeruju, tatík tu není, takže se na něj ani nemůžu mračit, jak blbou teorii o neexistenci chorob to uznává...a brácha, ten je rád, že mě má doma, takže tu není nikdo, kdo by řekl, že jsem schopna zítra jet do divadla (teď už jen asi jedna třetina Máji) a budu ráda, když se mi je podaří přesvědčit o tom, že v neděli můžu směle do ulic...a hlavně na vesnici.
Poctivě čajíčkuju, živím se vitamíny, polykám pilulky všemožných barev..., ale prostě mě překvapivě vůbec nebaví být nemocná! Nechci, aby mi pořád někdo vnucoval čaje (zvlášť ten lipovej, co chutná jako odvar ze slámy) a nemám náladu na nic-nedělání. Dokonce už ani ty příbalové letáky mě tolik nefascinují...!!!
Po třech letech jsem navštívila svou dětskou lékařku, která si pořád pamatuje, jak jsem jednu dobu hodně stonala, neustále si mě prohlížela a říkala, jak jsem velká slečna a jestli se už rýsuje nějaký partner či co...Bóže! Rýsuje! (jako by snad měl bejt hranatej či co!!!;D) Změřila mě-zmenšila jsem se o půl centimetru. Zvážila mě-zhubla jsem dvě kila. Dala mi přednášku o jistém očkování-máti nadšeně přikyvovala a já od té doby přemýšlím o nějaké šetrné metodě, jak oznámit jistý fakt. ...prostě paní Mucková. Stále stejně křehká stařenka, co si libuje v tom, že mi pokaždé doporučuje hlavně inhalaci, zakazuje tělocvik (juch!) a školní docházku... Vždycky jsem se před ní cítila nejistá...a dneska to bylo v pohodě. Ty tři roky jsem potřebovala. Teď je vidět ten rozdíl. Jsem naštvaná, když mi zakáže školu; klidně jí řeknu, jak mi je; nemám takový ten podivný pocit; nemluví za mě máti; odmítám antibiotika (stejně mi je dala)...ale jen jedno se vůbec nezměnilo...tělocvik nadále nesnáším:)

On teď ten, co je před N sedí v autobuse a já se cítím poněkud provinile, že ho tahám takovou štreku. Těším se na něj. Šíleně moc. Jenže on chudák ztratí celé odpoledne a volný večer cestováním. Bude tu chvilku a pak zas pojede zpátky... Inu, snad jsem ho k tomu nedonutila.../stydlivý výraz/ Mám radost, že tu bude se mnou. Vypadám asi dost šíleně, ale i to k tomu patří. - Dovedu si představit, že ta s brouky v hlavě, jež si dali zas na chvilku popkoj, by řekla něco takového..., já jsem spíš ten typ, co se převlíkne, místo zachumlání do peřin si v klidu sedne na židli (symbolicky se šátkem na krku...) -ehm, dobře, možná, že radši zůstanu v postýlce... a navštívím koupelnu. :)

Poslouchám Elány.Nějak mě to uneslo. Nostalgicky vzpomínám...Ty texty umím nazpaměť, stejně jako "jsem černej pasažééér...na náklaďákůůů", tak i tohle a nic jiného poslouchal můj tatík jednu dobu v autě pořád dokola. "Prečo si mi utekla...prečo sa mi skrýváš...ani sme sa nehladali a preca sme sa našli..."; Zalubil sa chlapec, Odpusť mi láska, Vymyslená...a tak dále.Tak si tu tak prozpěvuju a vždycky si vzpomenu, jak jsem to jako malá vyřvávala na celé auto a často motala slova, která jsem nechápala či jim vůbec nerozuměla. Nechápu teď, jak to...a ani si to nemůžu ověřit na miláčikovi, jelikož ten má za sebou intenzivní kurs slovenštiny, ale přijde mi to tak jednoduché... Upřímně řečeno nejde mi do hlavy, že někteří lidé nerozumí slovensky...přijde mi to jako úplná samozřejmost...Stejně, jako jsou pro mě za exoty takoví ti čistokrevní Pražáci, kteří neví, co to znamená "rožni"...
Ach...to jsem se zas rozvzpoměla...jednou za čas se mi to tak stane, že si vzpomenu, jaké to bylo kdysi...před Bratislavou, před dojčešůle, před miláčikem...jak jsme s mámou malovaly barvama a učily se angličtinu...a jak jsem na sebe při jakékoli příležitosti okamžitě převrhla pomerančový džus a téměř vždycky mi z toho bylo do pláče...táta ještě nebyl tak na nervy a nepřipadalo mu to jako konec světa, takže ani nezvedal hlas, máma mě osušila a většinou pro mě měla náhradní tričko. Nejhorší to asi bylo, když se mi to povedlo na cestě letadlem do Turecka..., ale i tam měla máma náhradní tričko! Chápete? (miluju slovo "chápete?"...přijde mi strašně legrační, ptát se takovým tím povýšeným hlasem..."Chápete?!"...prý to zní i drze, když je to nevhodně použito-tzn. ve správnou chvíli.
Nyní je to už trošku jinak. Moc často se mi nepovede něco rozlít ve společnosti rodičů, ale když náhodou, tak rychle běžím pro hadr, nikdo mi nepodá náhradní tričko, ale jdu si ještě téměř nahatá to ušpiněné předeprat za doprovodného křiku otce... Miláčik to má podobné, ten akorát nepere a někdy mu máti pro to čisté tričko skočí... (Elán-"Oh, čo s ňou...s nervóznou vašou familíou?!")


S odstupem času chápeme věci, před tím nechápané, a vidíme věci, před tím nespatřené.
-musím říct, že kromě toho, že jsem nedávno po dlouhé době otevřela krabici plnou vzpomínek (a to prosím poprvé ne sama!) a vůbec jsem nechápala některé její části....tak jsem si taky včera odhodlaně a statečně pročítala některé své dřívější výtvory, dopisy, eseje, vypsání a tak...ano, něco chápu, něčemu nyní přikládám daleko menší význam, některé ty věci mi přijdou nesmyslné, něčemu se směju...a vidím, že jsem třeba kdysi přehlídla nepatrný detail, který byl nakonec rozhodující...