Ten obrázek je tu jen tak...jsem už moc dlouho doma, tak nalézám na netu i to, k čemu bych se jinak neproklikala a tohle se mi líbí (i když s tím samozřejmě nemohu souhlasit!)...já jen abyste nečekali, že se k tomu tento článek nějak vyjádří;)
Dříve než si vezmu červený linkovaný sešit s chilli papričkami, jak teď z nudy či záměrně činím každý den, rozhodla jsem se napsat pár řádek sem. Pár řádek, opravdu jen tak málo. Když je člověk celé dny doma, nevystrčí nos na čerstvý vzduch (jedině, když vylezu na stůl, abych otevřela okno a nebo jdu někoho vyprovodit ke dveřím...) a vidí průměrně 3-4 lidi denně (když nepočítám ty v televizi), tak pak ty myšlenky mírně zamrznou a nic moc nového mě nenapadá. Pořád jen jak se těším na neděli, jen aby mě v neděli pustili, kdo mě přijde navštívit(?), přijde mě někdo navštívit(?), co dávaj v televizi(?), kdo mi napsal mail(?)...no, nad ničím jiným moc nepřemýšlím...a když mi přijde taková návštěva jako včera, tak to pak už nepřemýšlím vůbec.
Jako první se zjevila Miši, která skončila školu o něco dříve také proto, že chtěla vidět svou těžce nemocnou kamarádku (opravdu se nechtěla flákat nebo tak něco!). Tak jsme si nejdřív lehly ke mně do postele a všechno jsme probraly (včetně jejího beďaru na krku a některých pikantních zážitků z plesu...takže si určitě dovedete představit, co všechno vím...), pak jsme si sedly na gauč a zapnuly televizi. Nějak jsme nemohly uvěřit, že jsme ještě před nedávnem hltaly Čarodějky a Seven haeven. Možná to bylo tím, že jsme se na kolech mírně nudily, všechno jsme stihly probrat za dva až tři dny, jelikož počet slov za minutu byl nepočitatelný a týden na jednom místě není o prázdninách nic pro nás, zvlášť když není jiné společnosti než rodičů, ale zato je jich všude plno. Stejně je pro mě (nás) ale stále nepochopitelné, jak nás mohla zaujmout dokonalá rodinka, kde se děti radují z toho, že budou vytírat a tatínek se ptá svých dospívajících dcerušek, proč pláčou a jestli si nechtějí o něčem promluvit. a už vůbec nechápu, co se mi kdy líbilo na absolutně nezajímavém ději Čarodějek, který ani nemá cenu popisovat. Tam pořád někomu něco chybí, aby zabily nějakého démona, furt čekají na Lea a nebo se bojí o děti... Nakonec jsme se radši naobědvaly, udělaly jsme si kafe a pak zazvonil zvonek v podobě smsky a "pohádka" mohla začít...;o)
Zjevil se ten, co je před N. Někdy v těch chvílích jsem si myslela, že už nemohu mít lepší náladu, ale myslím, že jsem se mýlila. Po "všeobecně vítaném" přivítání s rodiči po nás nebylo vidu ani slechu, jen jsme si vzali koláč...To přišlo divné máti, která se mě nakonec večer ptala, zda se u nás náhodou nenudil. S pousmáním jsem konstatovala, že si myslím, že ne, protože kdyby se mnou nechtěl být, tak se mnou nebyl;), což je věta, kterou mě naučil... Maminka se nedůvěřivě podívala a hned na to se naše pozornost upnula k televizní obrazovce...
...Sledovali jsme jednu takovou politickou televizní estrádu. Prezidentské volby. Inu, procházím diskuse na různých internetových stránkách, protože mě docela zajímalo, co si o tom národ myslí. Stačilo ale zavítat na naše spolužáky.cz a přečíst si, co si o tom myslí moji vrstevníci. Názory se totiž shodují na tom, že je to fraška. Ani já jsem se před televizí nemohla udržet a několikrát za minutu jsem musela prohlásit, že je to trapné. Zvedají ruce jako ve škole, je to nepřehledné, zdlouhavé, plno hloupých proslovů a pomluv... České volby...české prezidentské volby...kapitola sama pro sebe. Průšvih sám pro sebe. Mluví se o nich v televizi, píše se o nich v novinách, vznikají všemožné skandály a kauzy, hovoří se o nátlaku a psychickém zhroucení, senátoři a poslanci se klátí kvůli infarktům a jiným srdečním chorobám... Píše se o nich dokonce i u nás na nástěnce, což opravdu není obvyklé, jelikož jsme politiku nikdy moc neřešili a od té doby, co odešel chaotický básník, učitel češtiny a zapálený zelený, troufnu si říci, že ji sledujeme ještě méně.
Přišla k nám dneska babi. Pozvala jsem ji do kina, prohodily jsme pár vět a nakonec jsme všichni seděli v obýváku a bavili se hádejte o čem... Došli jsme mimo jiné k tomu, že je to fraška. Oh, jaká novinka! Ale stejně jsme i nadále mluvili o tom, jak jsou projevy hloupé a často nepřipravené, že je v celém tom systému chaos, a že se za to jako Češi dost stydíme. Nejlepší na celé té slavné akci jsou podle mě stejně ti moderátoři. A také jsou jedni z nejstatečnějších. Oni pracují přesčas; neodcházejí na záchod a do bufetu, kdy se jim zachce; mají o všem přehled . (vsadila bych se, že mnohdy daleko větší než samotní politici, kteří volí...); nepodléhají infarktům a nedostatku psychických sil...snaží se být objektivní... Ano, profesionálové. Vlastně docela souhlasím s tím, co řekla babi. "Kdybych byla jedním z těch dvou kandidátů, nejspíš bych odešla, jak bych se styděla..."
Dva zbytečné volební dny jsou pryč, příští týden druhé kolo, tak jsem zvědavá na toho komunistického kandidáta, protože teprve pak asi řeknu, že už nemůže být hůř....Teď se mi zdá, že máme alespoň kandidáty přijatelné, i když to, jak se k nim v proslovech vyjadřují ti, co mají jednoho z nich zvolit...Třeba zelená Kateřina Jacques-chce volit pana Švejnara, ale z jejího projevu bylo patrné, že hlavně nechce volit Klause...být panem Švejnarem, tak by mě to docela urazilo. Celý její proslov byl postaven na větách, které měly vždy stejný začátek "Nepotřebujeme prezidenta, který..." a v jejich druhé polovině jsme se dozvěděli něco o tom, co udělal či prohlásil náš stávající prezident. Nic, co by snad mělo podpořit volbu jejího favorita.
Jsem správný mladý občánek. Zajímám se o svou zemi a její politiku a kriticky na ni pohlížím. :) Konstruktivnímu myšlení se zatím učím, takže třeba přijdu i s nějakým návrhem na zlepšení...(?). Jenže u nás na tomto poli nemám šanci, jelikož nejsem tak ambiciózní a nemám na českou politiku žaludek ani nervy. Nechtěla bych skončit psychicky zhroucená a s infarktem...
Tak to jsem se zase jednou vyjádřila na aktuální téma...a nyní radši zpět k tomu koláči a rodině. To vše mě čeká dole. Musím být hodná, pomáhat a nekašlat. Nosit pantofle a ponožky, nemít holá záda a břicho, mít ustlanou postel a připravenou večeři. Taky ještě musí být zítra nachystán dobrý oběd...a pak bych možná mohla počítat s tím, že v půl sedmé pojedu s kufříkem na autobus...to bych si snad zasloužila, ne?:)
Mimochodem, za uplynulý týden jsem viděla celou jednu sérii Black Books a musím říct, že mám teď ten seriál ještě radši. A knihkupectví taky! /Takže na seznamu mých oblíbených obchodů se hned za papírnictví řadí knihkupectví a až pak ta drogérie...;D/
...Asi se odstěhuju do Anglie, otevřu si malinký obchůdek s knihama, vezmu s sebou Miši v havajské košili a někoho potrhlého mužského pohlaví, nakoupím spoustu lahví vína a nájem té kočce v bytě nade mnou platit nebudu...Jen asi nebudu tolik křičet, ale jinak bych tu roli Bernarda docela zvládla...:D Mrzutá jsem dost, to mi zvlášť spolubydlička určitě ráda potvrdí (Mimochodem, tohle by bylo něco pro ni, dovedu si ji úplně představit...jen by nekouřila. Pila by asi něco sladšího než víno, ale žila by v celibátu mezi knihama, to jo...)...
Tak, to bylo těch pár řádků:) Já totiž na začátku nějak zapomněla, že se vlastně mám neustále k čemu vyjadřovat O:-) Nakonec ještě něco od Fabulisty z prvního Třetího přání...:
Tři postřehy Fabulisty Curnonskyho:
- Čím víc se věci mění, tím víc se mění.
- Všechno se jeví lepší z dálky.
- Někdy je to přesně tak, jak to vypadá.
Ušlechtilý člověk se musí zajímat o pravdu a ne o to, co si lidé myslí.(Aristotelés ze Stageiry)
Žádné komentáře:
Okomentovat