Jistě, jistě...opět se alespoň částečně potvrdilo, že když se Mája na něco těší...a dál už víte, co má následovat. Docela dost jsem se těšila do školy, sebevědomě jsem jednu z dobrých nálad odložila a byla jsem téměř přesvědčená o tom, že je vše OK...jenže asi nebylo moudré činit toto rozhodnutí po nemoci, když mi chybělo několik málo věcí ve škole a byla jsem rozležená a rozválená...k tomu ještě stále malilinko pokašlávající a unavená. Trošku se mi z toho ve škole zamotala hlava, zatmělo se mi, zamračilo se mi a najednou byla venku zima. Nevím proč, ale počasí jako by nějak kopírovalo mou náladu. Teda spíš moje nálada to počasí. Občas mi bylo úplně sluníčkézně, to se musí nechat...někdy nade mnou hvězdy opravdu bděly..., ale když začlo foukat, zatáhlo se a dokonce spadlo i pár sněhových vloček, tak to se mnou nejspíš bylo k nevydržení a mně se mnou taky nebylo zrovna hezky.
Radši bych se ale zmiňovala o těch příjemnějších zážitcích... Takže kromě toho, že jsem si pokecala s leguánem a trošku mu zavlažila akvárko, nabrala jsem také nějakou hodinu comunity servisu v naší školní kavárně, kde jsem se opět přesvědčila, že některé lidi prostě nemůžu mít ráda a se všema se nedá vyjít, pokud nechcete jít sami proti sobě. Jenže nejen v té kavárně, ale jako by snad tento týden na každém kroku byl nějaký ten "mor" (...tak nějak Bukowski nazývá lidi, které slušně řečeno nemůže vystát, ale jim samotným to nedochází...). Takže to muselo být trošku i ve mně... Jedině ve společnosti toho, co je před N, kterého vážně obdivuji, že ty mé protivné chvilky zvládnul, mi bylo zas fajn...dobře jsem se samozřejmě cítila i se spolubydličkou. Tyto dvě osoby byly jediné, v nichž se můj "těšící syndrom" nezvládnul uplatnit. To by nejspíš mohlo vypovídat o oboustranných silných sympatiích nebo tak o něčem...
Pak se mi taky povedlo zopakovat si Španělštinu, která se mi začíná čím dál tím více líbit...:) a při jejímž učení má vždycky pravdu ten, co je před N...ostatně i ve většině ostatních situací tomu tak je, že?;o) A ve čtvrtek jsem si musela udělat radost. Když už jsem byli v tom obrovském chrámu konzumů, zamířila jsem k mrazákům a vybrala jednu z těch atraktivně vyhlížejících zmrzlin. To byste nevěřili, jakou jsem na ni měla chuť! Nakonec byla docela dost sladká, ale jednou lžičkou z jedné misky se jedla dobře i přes její částečnou rozteklost...Sladko pak bylo všude. Nejvíc ale nejspíš ve všech těch nechutných růžovo-červených valentýnských kýčích... Tento americký komerční svátek neslavíme, ale zmrzlina byla fajn a ten večer byl nádhernej. Kromě toho, že mi ze zad spadlo asi deset kilo a mám uvolněnou krční páteř, tak jsme si pěkně popovídali, ...většinu času o tom, jak se těšíme na všechno možné a jak to bude krásné a to se pak hned líp usíná...i když díky "supr" úkolu z matiky až po dvanácté...
Představte si to...myslela jsem si, že eseje se píšou zejména na češtinu či angličtinu. Nepřekvapily mě eseje na dějepis, společenské vědy nebo snad zeměpis...laborku z chemie nebo fyziky dělám sice nerada, ale nějak to k tomu předmětu patří, jenže když nám někdo zadá něco mezi laborkou a esejí (spíše ta esej, slov tam mělo být více než čísel...) z matematiky, tak mi neříkejte, že byste se nepodivili. Celé to bylo o tom, že nějaký králík skáče všemožně složitě do schodů a kolik možností má na ty své skoky...Kdyby stačila tabulka a nějaká všegeneralizující rovnice, jenže my jsme měli napsat úvod, jak je to zajímavé; vysvětlit, jak jsme postupovali v počítání několika větami + přidat tabulku s výsledky; vysvětlit, jak jsme tvořili rovnici, přidat rovnici (opět náležitě popsanou) a nakonec napsat, jak to bylo přínosné a úžasné, k čemu jsme dospěli a že se moc těšíme na další podobný úkol...ano prosím, britsko-americká matematika...prý.
Tak namísto nějakých pěti stránek malým písmem, jak to dělají děti v USA, já jsem to prostě delší než na stránku a půl písmem číslo čtrnáct nezvládla...a spokojeně jsem usínala s tím, že vůbec nevím, co bude s nějakou fyzikou a s tím, že první hodinu bude test z dějepisu, na němž jsem poslední tři nebo čtyři hodiny nebyla...
Nakonec ten týden nebyl tak krušný. Byla v něm spousta hezkých chvilek, nekonečně dlouhé tlachání se spolubydličkou a podobné... Jsem zvědavá, jaký bude ten příští "školní" víkend. Už se těším..., ale za prvé radši pro změnu klepu na zuby a za druhé...znáte to, když já se na něco těším...uvidíme, uvidíme...na bramboráky každopádně nakoupím a přibalím si s sebou Paní Láryfáry:)
Nic není nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí. (Marcus Tullius Cicero)
Žádné komentáře:
Okomentovat