Platím svým vlastním rodičům pokuty za přestupky...za porušení řádu... Zajímalo by mě, kam se těch mých dva tisíce korun dostane. Pochybuji, že na charitu. Třeba si koupí víno, martini nebo hned oboje...táta přece říkal, že už doma není ani jedno pivo, když dneska konzumoval tu výbornou svíčkovou...
Inu, ten nejhorší trest už mám za sebou, i když ty peníze se před Vánoci vždycky hodí, to se musí nechat. Nejhorší byl stejně ten samotný zážitek a den poté...možná i druhý den poté...
Teď jen přemýšlím, co napsat do "pozorování". Vyklopila jsem do sebe tohle, tamto a pak ještě tři krát tohle a jednou tamto a navrch ještě támhleto...? No, tak to by se mnou každý rozumný doktor, kromě psychiatr asi skoncoval, ne? Měla bych tam psát všechno, tak tam všechno napíšu...horší než zážitky středeční noci, kdy jsem se do sadu nedostala, i když bylo 21.listopadu a nešlo to bohužel ani ve čtvrtek, už to nebude. Ano, správně. Přesně 21.11. I minulý rok jsem tam byla. Sice sama, ale byla jsem tam. Snědla jsem tam čokoládu. A zbytek dne se nevyvedl, ale pila jsem kakao a pak zas jedla čokoládu a zastesklo se mi... Hmmm, tak asi budu věřit a doufat v to, že nám to vyjde ten příští rok (pokud to nebude sobota)...:o)
Jinak tedy po pochybovačném minulém pátku přišla perfektní sobota a dva sněhuláci, co spolu koukali na obrovské srdce:o) Den na to jsme byli v Shive i s celou rodinkou - nejspíš to taky nebylo nejhorší a musím říct, že hned po tom chatovém víkendu byl tento asi nejlepší...krása, relax, pohoda...spousta filmů-doporučuju Jízdu s mladou Geislerovou...to je pořád taková pohodička pohoda, mám jednu ruku dlouhou a najednou ten nečekaný konec...úplně jako když do ticha noci začne houkat náš hlasitý alarm, jež zbudí celou ulici...u filmů moc často nebrečím, ale tady jsem měla co dělat;)
Takže jsem byla po víkendu plná endorfinů a zamilované energie a dlouho se mě to drželo, než přišlo něco podivného a pád dolů a černé skvrny na béžovém prostěradle, které byly směsicí slz a řasenky s tužkou na oči...odhodlaná vzít si tašku a být sama se sešitem a tužkou jsem vyšla ven a pak se to nějak zvrtlo, protože mi byla zima a nedala jsem si čaj...
Takový strach, jako v pátek, jsem z návratu domů snad ještě nikdy neměla...úplně jsem se klepala a ještě horší bylo, když se to u nás tak neskutečně dlouho natahovalo a ve vzduchu bylo cítit něco otravného a kromě obvyklého dusna ještě takové to ticho před bouří a pak, když to přišlo, nevěděla jsem, jestli se mám výchovným metodám svých rodičů smát nebo brečet...tentokrát dokonce i Miši uznala, že přesto všechno její neustálé zastávání se jich, teď už si myslí, že je to moc...došla jí slova, stejně jako mně...
No, člověk se prostě musí vychovat sám...třeba i metodou pokus omyl, když ho doma učí jen jak slušně stolovat, nenápadně se oblékat, nevybočovat, jak zacházet s penězi (mimochodem, bratříček dostal přednášku o tom, co je to cashflow...:D )...
A tak tu teď konečně zase sedím u stolu přímo u topení, jsem ráda, že jsem zase zpátky a jsem zvědavá, jak bude za chvilku vypadat můj blog, když na něm zas přibude jeden článek a třeba se nám podaří i jedna grafická změna...
Včera jsem vytvářela prezentaci na civics (zsv). Měla být o dětech předškolního věku, jelikož jsme začali brát vývoj člověka po sto devadesáté osmé...Na titulní straně je můj bratr, i když teď už teda vážně předškolní není (a ani není tak roztomilý...;) ) a dál jsou strašně učeně popsány jednotlivé fáze vývoje asi tak od tří do pěti let...sociální, fyzický, emoční a inteligenční vývoj...všechno to takhle škatulkují...
-Nejdřív jsem vůbec nechápala, proč takovou prezentaci dělat, pak jsem pochopila, že vlastně všichni nemají toho mladšího sourozence a nebo mají, ale ne o tolik mladšího, aby mohli pozorovat, jak roste, začíná chodit, jak se jeho kresbičky den ode dne zlepšují a že už umí barvy a neříká "jako može", "sluníšková" a "jako jahůdka". Když jsem si přečetla učené texty o vývoji dítěte v knize o vývojové psychologii a nebo v příručce pro matky "Dítě a Já", docela jsem se zděsila. Ještě, že mám mladšího bratra a jsme od sebe o sedm let. Ještě, že všichni naši rodinní známí mají daleko mladší potomky než jsem já. Kdyby tomu tak nebylo, třeba bych té knize uvěřila a přišlo by mi divné, že moje nebo cizí dítě postaví ve třech letech věž z více než deseti kostek a nebo že se ve čtyřech letech ještě pořádně neudrží na jedné noze. Nepochopila jsem tyhle knihy a ani ty články na internetu. Je to sice všechno zprůměrované, ale dělá to z celého toho vývojového procesu naprostou banalitu..."jó, maminky, připravte se, v tomto období začne nalévat vodu z konvičky, bude si chtít hrát s ostatními, bude na vás fixováno a jeho slovní zásoba bude přesně 896 slov..." Vždyť je to zázrak, nádhera sledovat, jak rychle najednou všechno utíká, a že už se ptá na ty nekonečné otázky...
Doporučuji: 1. Přečíst prvních pár stránek o tom, jak se připravit na porod, jak se starat o toho malinkého několika měsíčního drobečka a pak se nechat překvapit a jednat podle nejlepšího vědomí a svědomí...jak by řekli někteří, hlavně TO chodit VENČIT...;o) ; 2. Jestli chcete jakoukoli dokumentaci, nepište...foťte! Ano, je to fajn, prohlížet si pak alba a těch zážitků bude tolik, že se nebudou chtít psát a nebo je napíšete, ale už se zas nebudou nikomu chtít číst, jak bude vše dopodrobna vylíčeno v prvotním nadšení;)
Tak...říkala jsem si, že dneska nemám ani trochu psací náladu. Možná i proto, že když jsem ji naposledy měla, nepsala jsem:( ...a co z toho vzešlo? Dneska tohle;)
Tomu, co je před N: Děkuju a promiň...
-vím, to slovo nemáš rád, ale bez něj to nejde...Tak třeba nám za rok ten sad vyjde;o)
Té, co má brouky v hlavě...(snad dala na mou radu a preferuje ploštice;) ): Všechno nejlepší!
Žádné komentáře:
Okomentovat