Růžový obláček??? Mraky jsou černý!!! ehm...tak už vím, čím to je:/

Naděje snižující se...a to, že já si to prostě nepřipustím...

Chtěla jsem psát včera. Včera jsem chtěla napsat jeden naprosto nejoptimističtější článek...Matika může za všechno! Za to, že jsem byla dneska ráno nevyspalá, vynervovaná...a ještě jsem nemohla včera večer psát! Naštěstí ze mě hned po první hodině spadl onen trojúhelníkovo-čtyřúhelnický šutřík a ještě k tomu mi byla pozvednuta nálada tím nejkrásnějším a nejfilmovějším úsměvem:) Takovým, co mi naprosto nevíc a ještě víc rozbušil srdce. To už se mi FAKT dlouho nestalo...tak snad možná v sedmý třídě? A to bylo jinak...možná, že tohle se mi nestalo ještě nikdy...(i když ten pocit malinko znám...). Hrozně mě to oslabuje, ale paprsky nejspíš září tak 50kilometrů do dálky (dááál;) ).
Včera jsem totiž chtěla napsat něco o mých nových růžových brýlích:) Sluníčko už totiž tolik nesvítí, a tak jsem ty černý sundala. Jo...v první třídě jsem měla sluneční brejle s růžovejma sklama...Všechno bylo růžový:)...nevim, jestli veselý, ale růžový jo:) (nesnášela jsem růžovou:D ...teď mi nevadí..., ale není to tak dlouho, co mi přestalo vadit si na sebe něco růžovýho třeba oblíknout...).

Čím dál tím víc slyším větu: "Nekoukej tam!", "Je to na tobě strašně vidět!", "Záříš!", ale taky: "Sestup už z toho obláčku!!!". Mno, jo...měla bych, ale mně se tááák nechce!!! A vlastně proč? Proč si neužívat ten prvotřídní pocit z první třídy, kdy sedíte v růžových brýlích a ještě k tomu na obláčku? Asi tehdy, kdy se moje matka odhodlá a řekne větu: "Nejste si souzeni..." Já a růžový brejle si asi opravdu nejsme souzeni...Po dnešku jsem si tím naprosto jistá...Můžu tak vypadat, můžu si to dokonce i vsugerovat, ale nejsem člověk hledící na všechno vesele...Teď tu zas sedím a neskutečně mě bolí hlava (mám pocit, že mi přesně na spáncích praskne...a nebo už se to prostě dovnitř do hlavy nevejde...a neskutečně uřvanej obláček mojich myšlenek vyletí do světa a všm řekne, jak je to v háááji;) ).

Jinak je všechno OK...teda aspoň doufám...Jsem si sice naprosto jistá, že jelikož včera a dneska jsem byla naprosto rozzářená a v pohodě, tak dneska večer půjde ven všechno to, co tam tak nějak bolí a sténá vevnitř...(nebo nebolí, ale prostě je...a přežívá...)

Dneska jsem opět pozorovala...a vypozorovala jsem, že nebude zlej;) Neni!!!Já to věděla!!! Akorát prostě hraje svojí roli...Dnes milejc než před rokem:D (tato věta za měsíc a kousek stratí jakýkoliv význam, ALE NEVADÍ;) )



Opakem pravé lásky není nenávist, ale lhostejnost... (Robert Fulghum)


-dík Terko...inspirovala jsem se tvým Fulghumovským citátem...tomu se nedá nic vytknout...