Docela hezoučký zahormonovaný týden:o)

Občas svítí sluníčko a je teplo, někdy je zataženo, slunce nikde, fouká studenej vítr a je mi zima... Počasí se mění skoro stejně jako moje nálady a to ještě ani není duben... Co bude pak? Mno...v dubnu zhubnu;D! Ehm...s těma náladama to zas až tak hrozný neni;) otáčí se to...počasí se mění čím dál tím víc, občas se ještě držím za hlavu, ale jinak mi je celkem fájn;) Využívám, zneužívám, makám do školy a stihla jsem toho fakt docela dost (kromě matiky, kterou musim dohnat, jinak to dopadne tragicky...).

Začla jsem uplatňovat pár nových metod... Jednu z nich jsem objevila už dávno a jenom jsem ji využívat nechtěla, protože mi to přišlo blbý a ta druhá je úplně nová a ještě nevyzkoušená... Proč bych ale nevyužila té vyšší síly, která mě tento týden ovládá snad víc než kdy předtím? Ona sama přece využívá mojich slabin, tak jí to musím taky nějak oplatit, ne :D? Trénink volejbalu, doušek přeslazeného pití, trošku fyziky a matiky, jedno nebo tři piva, spousta "velmi tajných" informací a tak...mno...a k tomu stačí ta vyšší moc+úsměv a Mája:D
-tohle bylo asi sice mírně nepochopitelné, ale zahormonovaní snad pochopí;)
Druhá metoda je naprosto neškodná, úplně obyčejná sice možná méně zajímavá, ale ne méně užitečná. I grafomanky mají své dny, a tak když jsem včera byla v lese a popsala jsem horko těžko dvě stránky na linky, bylo mi jasné, že esej na výtvarku, o kterou se moc nezajímám ze sebe budu ždímat šíleně dlouho. Jelikož jsem si ji ale nechala na poslední chvíli, nebylo již úniku. Přečetla jsem si o dadaismu jeden krátký článek a pak jsem s velkou námahou napsala prvních pár vět, po kterých jsem si připadala naprosto vyčerpaná a bez nápadu. Dala jsem si chvilku pauzu, a pak jsem se k dílku vrátila. Tu se zrodilo pár myšlenek, první odstaveček mi nepřipadal až tak špatný a všechno začalo jít. Metoda druhé věty či druhého odstavce, jak chcete a taky metoda slepovací. Napsat si myšlenky, ty pak poskládat do vět, věty do odstavců a odstavce seřadit. Nejtěžší je asi ten začátek, ale nakonec byl tenhle zdánlivě nezajímavý domácí úkol z estetické výtvarné výchovy asi jedním z mojich podařenějších literárních počinů...a to jsem ani nebyla v té své "psací náladě", jako třeba teď, kdy mi prsty kloužou po ošoupané klávesnici ani nevím jak:)

Moje myšlenky se pohybují od skákání z "Májáku" na skaliska přes chcíplou naději až k doufavému naději cítícímu úsměvu. Vnímám déčkové úculky a celý týden nacházím důkazy proč zrovna tenhle a ne jiný...:o) Jeden pohled, jedno déčkové uculení smajlíka z ICQ, sebemenší vtípek a přesně vím PROČ:o) Když jsem tomu dala už tolik času, tak to teď, jak moje máti prohlásila, nebudu "nechávat koňovi", protože nevím, co by si s tím to ubohé zviřátko počalo a hlavně proto, že i když plamínek naděje skomírá, vždycky se ho na chvíli podaří rozfoukat...i z popela se to povedlo, teď už ho snad udusit nenechám, když je tak milej;o)

Nic nevím...na začátku dne jsem zvědavá na to, jestli budu večer na pokoji v posteli unavená s hláškami typu: "Chci do Prahy, provětrat se!" a nebo se budu na něco těšit a všechno vzlítne;o) Co bude? A co dááál a co dááá-ááá-ááál?:D
Možná i proto, abych takhle moc nepřemýšlela jsem schopná i v lese na pařezu vytáhnout mobil a zahrát si QuadraPop...večer před spaním tím spíš...

Naděje je nám dána jen kvůli beznadějným. (Walter Benjamin)

- :´( ...až tak???