Prvomájově políbená, štěstím bez sebe a s kytkou Mája...:) v těchto nabitých časech...

Ačkoli se díky transplantaci životně důležitého orgánu podařilo mého dědečka počítačka vzkřísit, shon ve škole a sluníčko venku mi nedovolují zasednout ke klávesnici a udělat si čas na jiné psaní než pro našeho Mr. Kostlivého rétora, který sice za celé první pololetí zadal jediný sloh, ale teď se zas vynořila hned tři zadání najednou a já jsem zjistila, že pro mě opravdu není těžké sednout a ta tři témata nějak zpracovat, ale daleko větší problém mi činí následné krácení mých textů, které jako obvykle přesahují limit počtu slov.

Dlouho jsem nepsala. Dokonce ani na písnutí mezi linky už čas nezbývá. Jelikož je ale dnešní den natolik výjimečný, tak i když budu ráno vstávat v sedm, jsem nesmírně nadšená, splnil se mi jeden sen a jedno přání a tak to sem teď všechno pěkně napíšu.
1. Poprvé v životě jsem měla s kým slavit prvního máje a zahájila jsem tenhle nádherný měsíc pravým a nefalšovaným prvomájovým polibkem...a to dokonce na Petříně.
2. Poprvé v životě jsem dostala květiny od muže, kterému neříkám otče. Nádherné žluto-červené tulipány tu stojí v modré váze na peřiňáku a můj pokoj (i já) díky nim jen září.
Bylo to nádherné. Bylo to vysněné. Bylo to skoro dokonalé (nikdy si netroufnu říct o něčem, že je to dokonalé úplně;) ). Děkuji Ti, Ty, jenž jsi před N:o)(o: Jsi přesně ten člověk, co mě přenese do jiného světa. Ten, co mi zvedne náladu, která je mírně pošramocena z těch sice jen tří dnů za pletivem... Jsem neskonale šťastná, zas jsem se neubránila své chvilce dojetí a samozřejmě, že mě zas bolí nožičky a jsem příjemně unavená...

Minulý týden jsem v pátek přiletěla do Černé díry a hned jsem zas pádila na konečnou pro novou hlavu. Když jsem se vrátila, nebyl už doma nikdo, kromě miláčika. Inu popovídala jsem si s bráškou, nakrmila toho našeho otesánka a uložila do postýlky, kde jsem mu přečetla o tom, jak paní LáryFáry slavila narozeniny. Jsem ráda, když máme čas jen pro sebe a zrovna se s ním nemusím učit češtinu, či se s ním loučit, protože už zase jedu do školy. To si pak daleko hezčejc popovídáme, zlechtáme a „popereme“… Je to už velký kluk, velký fotbalista, ale já v něm pořád vidím mojeho maličkatého miláčika, kterému jsem zpívala, když byl u mámy v bříšku a hrála si s ním na písku. Následně jsem na něj začala žárlit a pak jsme zas byli velcí kamarádi…a pak se mi odstěhoval a začal rozprávať po slovensky a až teď si uvědomuju, jak je úžasnej, čistej a miloučkej. - O tom jsem přemýšlela, když jsem mu v pátek dala pusu na dobrou noc, zakódovala jsem nás, aby nás nikdo neukrad‘ a šla jsem si sama lehnout…no a pak jsem usnula...
Poslední dobou mě téměř každou noc otravují takové ty až moc živé sny...snad by se jim občas dalo říkat i noční můry, což má za následek to, že se často budím dříve než obvykle, zpocená, vyděšená, ale zároveň i šťastná, že to, co jsem viděla, nebyla realita. Až se občas sama sebe bojím, když si uvědomím, co si v noci úplně nevědomky představuju... Předčasně narozené mrtvé děti, moravské babičky, těhulky za pletivem, podvody, rozchody...

Tak to byla jen taková krátká sonda do mých dnešních dnů. Vím, moc toho tu teď není, jenže vážně jsem ráda, že se takhle pozdě večer občas na chvilku odtrhnu od knihy, slohu či něčeho jiného do školy...a přes den, když je venku nádherně a nablízku je spolubydlička, Miši nebo ten, co je před N, jednoznačnou volbou se stává přehoz a slunce, přínosné diskuse a rozhovory přes lunárii nebo termoska plná teplého čaje a sýrové tyčinky na kládě v oboře... Však ono zas nastane to období, kdy práce do školy není nebo je jí méně a hlava si žádá vylít svůj obsah přes prsty na monitor... Nyní už to došlo tak daleko, že pro změnu píšu pozdě v noci a ráno se budu svíjet v postýlce a už se vidím, jak v sedm vstávám a na přání rodičů se z donucení přesouvám do auta a autem na golfové hřiště, kde se upčíkám...

Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší. (Werich)