Synchronizované jarní zívání

Možná, že se na oblast uvnitř téhle naší bubliny za plotem snesla jarní únava a jedinci, kteří k ní mají sklony, jednoduše podlehli. Spolubydlička zatáhla tělocvik; já jsem po obědě prospala skoro víc než hodinu; ten, co je před N ležel o přestávkách, odpoledne a pak si šel nakonec lehnout...prý, když usoudil, že z přemýšlení nic nemá, dokonce rychle usnul a s ním i jeho spolubydlící, který s tím prý vůbec nepočítal...a k tomu spolu celý den synchronizovaně zíváme.
Chtěla jsem na deviantArtu najít nějaký pěkný zívací obrázek, jenže jsou tam samé velmi roztomilé zívající mrňavé kočičky...a ty tu vážně nechci;) To slovní spojení "jarní únava" se mi sice moc nelíbí, ale vzhledem k tomu, že těch pár lidí, s kterými jsem se za dnešek bavila, bylo taktéž velmi unavených, možná na tom něco bude. Ke všemu, co je to za jarní únavu, když je takové ošklivé zimní počasí? Vždyť ten organismus si ještě ani nemohl všimnout, že nějaké jaro kalendářně přišlo...!
Jó, to až bude léto a teplo...to si to vynahradíme...;o)

Téměř každou středu si půjčujeme nějaký film. Dneska to byly Čtyři pokoje od Tarantina a dalších tří režisérů. Obvykle neusínáme, dneska se nám to díky unaveným očím a vlastně i celému zbytku těla povedlo..., ale ten film si docela pamatuju:)
Ze začátku jsem čekala něco jiného a byla jsem docela upřímně zděšená, když tam ty polonahé paní lily všechno možné do vany a pak ji zaříkávali, ale po chvíli mě to docela chytlo, takže jsem se celkem pobavila:) Bylo to veselé, což se pro dnešek hodilo. Chudák ten poslíček musel nosit tu minimálně padesát let starou uniformní čepičku...Čtyři příběhy silvestrovské noci, která je pro onoho chudáčka poslíčka jeho první...každý z těchto příběhu režíroval jiný režisér a sám k němu také napsal scénář. Všechny spojuje ona noc, jeden hotel, poslíček a roztodivná přání a požadavky jednotlivých osob, jež osidlují ony čtyři pokoje. A ještě něco, hosté mají vždycky pravdu!
(Jak by řekla babi, stejně jako maminka a pan režisér...u nás je to tedy spíš tatínek...)

V oné pauze mezi filmem a večeří jsem opět otevřela mojí oblíbenou bichličku...kompletní básnické dílo Paula Verlaninea a začetla jsem se. Bohužel musím konstatovat, že nic nemá na překlad Františka Hrubína, kterého se tomuto tlustému svazku nedostalo, ale i tak mě ty básně vždycky uchvátí. Ani jsem nevěděla jak a hodina byla pryč. Vždycky se bláhově těším na večeři a pokaždé odcházím zklamaná a hladová..., tak asi aspoň otevřu tu čokoládu...-říkali jsem si sice, že ji sníme spolu, jenže dneska už toho sedmispáče asi neuvidím a ta čokoláda tu vedle mě tak leží...úplně prosí o to, abych opatrně rozevřela alobal, kousek odlomila a nechala rozpustit na jazyku...mňam! To jsem se zase zasnila...;) Vždyť ani není moje...počkám na něj, stejně mám teď vydesinfikovanou pusu...
Vedle mě pořád leží Verlaine. A když už jsem ho dneska tak plna, tak asi zase nějakou tu jeho báseň zveřejním...tahle je tedy v překladu Gustava Francla...:

Jaro

Mladá, půvabná rusovláska,
nevinnou krásnou omámena,
chce blondýnce, jež chybu nemá,
odhalit kouzlo jménem láska:

"Strom mízu má, květ zdobí krása,
tvé dětství, to jsou mlází stinná.
Dovol, ať poupata smím laskat,
jež rudnou tam jak kapky vína.

Dovol, aby mě krása zpila
těch rudých kapek, jejichž květy
jsou v něžném mlází rozesety,

aby tak radost, moje milá,
pronikla v srdce doufající
jak azur v jitro dosud spící."


Slovo jaro zní tak rozjařeně, vesele, slibujícně a hezky...a přitom se mi zdá, že pro mě ničím moc krásným není. Zas mě začaly ovládat moje nálady, jsem daleko víc protivná a unavená a pálí mě oči z těch alergenů, co se i v téhle zimě začaly pomalu dostávat do vzduchu... Těšila jsem se, až sleze sníh a bude tepleji...kromě toho, že je pořád pěkná kosa, tak si ani neužívám toho, že každou chvílí už vážně bude hezky a zeleno... Nejde mi to. Nejradši bych pokaždé někam zalezla a četla si, psala, poslouchala, koukala na filmy a vůbec... okruh lidí, s kterými jsem ráda a je mi s nima dobře se opět zúžil (což mi nějak nevadí, jen doufám, že už jich nebude ubývat...) a bohužel ta nálada, co byla nedávno ještě celkem taková stabilizovaná a v normálu se nejdřív začala pěkně viklat a houpat a přeskakovat, že jsem to zas nebyla schopna stíhat a když na tváři ještě zbyl kousek úsměvu, měla jsem už v hlavě černo...a vůbec...

Nu což, z psaní tohoto článku a z jeho dokončení jsem byla vytržena náhlým telefonátem, jež se pak protáhl v krásný večer s filmem, na který se za chvilku půjdu dodívat...nakonec ten můj spáč už po druhé neusnul, takže se mu zastesklo, nasadil brýle (v kterých mu to mimochodem dneska strašně slušelo) a přišel...:o) Děkuju za krásný večer, hrozně mi to zvedlo náladu:o) Takže teď (asi o dvě hodiny později), nevím, co napsat do takového mírně ponurého a hlavně ospalého článku, když jsem najednou fit, jen s šálou kolem pasu a do hajan se mi moc nechce, takže jdu koukat na ten film...Jedině snad...dobrou noc? Inu, stejně se tu tak za půl hoďky vypne net a akorát bych to už nestihla publikovat...;)