Pěst na duši

Nastoupit do ústavu, ve kterém jsem strávila poslední týden a pár dnů, v tričku na spaní s nápisem „Winners never lose“ je na pěst. Ještě, že nikdo z přítomných nemocných neumí anglicky. A ještě, že já ano. S mou spotřebou seriálů (jak lepších, tak horších) bych si nemohla dovolit čekat na dabing ani na tu nejstrašnější verzi titulků plnou pravopisných chyb…

Kromě zírání do obrazovky notebooku s cílem naučit se několik dílů House nazpaměť, protože už mi nezbývá nic jiného, než pouštět si je dokolečka, také spím (s léky i bez nich, převážně s nimi), rozjímám, jím čokoládu, sušenky, hroznové víno a věnuji se jiným nemocničním zábavám, mezi které patří například odběry krve v 5:15, buzení v 6:45 doprovázené nepříjemnými intimními otázkami nebo třeba fronta na pilulky apod.

Při dvou povolených vycházkách jsem stihla několikrát objet areál ústavu ze všech stran, najít na místním rozlehlém sídlišti restauraci s wi-fi a skoro i procházku botanickou (nikoli růžovou) zahradou. O víkendu jsem za vrchol své samostatné činnosti považovala nákup bot, které mi předem vybrala maminka (aby toho na mě nebylo moc).

Ano, jsem nemocná.

Přiznala jsem to i v přihlášce na univerzity a nepřímo asi také v některých blogových zápiscích. Dle mého názoru by moje hvězduplná tma byla pro některé pány a paní, kteří si se mnou v posledních měsících povídali, docela diagnostickým rájem.

A rozhodla jsem se, že až na to budu mít chuť, vstanu zase jednou z postele s chutí a bez obav z nadcházejícího dne, vyčistím si zuby a usměju se, pokusím se napsat něco víc o tom, co se to vlastně s mým mozkem (ale i s mozky mnoha a mnoha jiných lidí) čas od času děje.

Ach ano, existuje pravděpodobně spousta blogů zabývajících se vážně i lehkovážně (někdy nechtěně lehkovážně) touto problematikou, avšak ten můj dosud ilustroval situaci bez toho, že by přiznával, o kterou situaci vlastně jde, a až nyní se zaměří na čistě teoretickou stránku tohoto tématu. A ač i takových blogů může být milion, i kdyby ten můj alespoň nepatrně pomohl třeba jen dvěma celým a čtyřem desetinám člověka, bude mít smysl.

S každou epizodou, s každou fází nemoci přicházím na něco nového, chápu se/ji o něco víc a možná mi moje tma pomůže všechno zpracovat. Dříve to tak aspoň fungovalo. I když v těch nejhorších chvílích člověk prostě už nemůže ani vstát, natož psát, někdy takové třídění myšlenek – černých, šedých i jinak smutně zbarvených – může pomoci. Otázkou ještě zůstává, zda tak činit veřejně, či ne… Chtěla bych se ale přeci jen zaměřit i na tu odbornou stránku, a proto snad zveřejnění neuškodí.

Konec konců…ten blog se vlastně ani moc nezmění. Kromě toho že možná po dlouhé době zase začnu něco psát, totiž teď jen na nějakou chvíli škatulku „Omnia vincit amor“, do které už dlouho nemám co přispívat, nahradí škatulka jiná…o jejímž názvu ještě popřemýšlím.

Na úvod:

Tato nemoc je jednozačně biologicky podložená. Jezpůsobena nerovnováhou neurotransmiterů (biochemických látek), které se podílí na přenosu informací v mozku. Jedná se především o serotonin, noradrenalin, dopamin, kyselinu γ-aminomáselnou a glutamát. Nejde o rozmar, osobní slabost nebo životní nekázeň. Počátek onemocnění, jeho příznaky a průběh jsou ovlivněny prostředím, bochemickými a hormonálními vlivy, ale jsou též dány geneticky...

Více příště...a možná, jelikož nyní pravděpodobně zameškávám hodiny mně tak milé neurologie za plotem, možná, že to vezmu tak nějak ještě více ze široka a začnu stavbou neuronu... :)