Výchovné prázdniny č.2 (v režii otce)...a uřvaný návrat do zmrzlé Prahy...

Chtěla jsem shrnout poslední týden..., ale teď je toho tolik jenom za dnešek, že nevím, jestli mám psát první o výchovných prázdninách č. 2 nebo o pátečním návratu a dni, který následoval...
Takže asi takhle: Jela jsem pryč v podobnou dobu, jako minulý rok. Když jsem se před rokem vrátila z Ameriky a Jamajky, všechno bylo rázem lepší. Špatná nálada s kterou jsem odjížděla, byla ta tam...Těšila jsem se, že i teď z toho nevydařenýho začátku školního roku na chvilku uteču...Od všeho, od všech...S babičkou, do tepla, na lehátko...s rodičema:/ - tomuto nepatrnému bodu jsem nevěnovala pozornost, a když už, tak jsem si říkala, že díky babičce bude všechno aspoň trošku v pořádku.
Opravdu jsem se nadměrně zařekla, že na nic, co se týká toho tady v ČR nebudu myslet...a opravdu mi to nevyšlo;D...už jenom anglické nápisy typu: "gate" na letišti ve mně vzbuzovaly neblahé asociace;) Jinak v pohodě. Celkem jsem se hodila do klidu. Prvních pár dní jsem přes den plavala, jedla, opalovala se a byla s babičkou...přes den jsem tedy na nic nemyslela a nebo jsem o tom aspoň nemluvila. Večer jsem si šla lehnout a sny, který se mi zdály, mi dávaly zabrat...a to i ráno. V noci jsem se kvůli nim budila a brečela ze spaní, ráno jsem nad nima přemejšlela. Začalo to snem o mojí matce a jejich výchovných metodách. Po pár dnech, když se mamce stal úraz, začal bejt táta víc nervní než obvykle. Někdy v těch dnech bych začla svůj pobyt v Egyptě klidně nazývat výchovné prázdniny 2 (v režii otce). Takže rodiná idylka se nevyvedla, a sny o ní už by mě tolik neděsily...začly se tedy stáčet jinam...Ostatní už byly jenom o škole. To už jsem sice ze spaní neřvala, ale přemýšlela jsem o nich hodně...
Babička si všimla těch našich hádek a měla pak z toho špatnou náladu. Bylo mi to líto, ale když si mě táta k sobě zavolal, a měl přibližně hodinovou přednášku o tom, jak jsem strašná...a já tomu skoro uvěřila, takže jsem půl hodiny brečela před ním a půl hodiny po tom....musela jsem se bránit. Táta dokáže mluvit tak, že vás přesvědčí i o tom, že jste ten nejhorší, nejpodlejší, nejzrůdnější a nejneoblíbenější člověk na světě...a ještě k tomu ke mně mluvil jako ke čtyřicetiletýmu manažerovi. Já ho mám ráda, ale od tý doby, co se máma zranila, je daleko víc nervní a už to přehání!!!

Pesimistickým hlodům jsem se pro změnu nevyhla..., ale stejně to bylo celkem fajn. Plavala jsem, na konec jsem i hrála golf, opálila jsem se, vyslunila...

Dneska jsem kolem půlnoci přistála na letišti v Ruzyni. Asi v půl druhé ráno jsem si šla lehnout a v pět jsem vstávala. Jela jsem na pět hodin do školy, kde jsem zjistila, že mi toho spousta chybí a stala se spousta věcí...O lidech se moc rozepsat nemůžu...to asi až někdy v průběhu příštího týdne..., i když zásadní první dojem z "ahoj" byl asi tak ten, že jsem měla chuť utéct někam hodně daleko a nebo to všechno říct (kdyby mě poslouchal...).

Už než jsem přijela domů, tušila jsem, že to bude těžký. Sama bych ale neřekla, že až tak...Přijela jsem, pozdravila se se všema...včetně babičky a dědy z daleké moravy. Jediná opora babička Ilka, i když i ta je teď nervní z mámy, odjela domů...a já jsem tady zůstala na pospas zbytku rodiny:/
Nejdřív si zařval tatínek, že ještě nejsem převlečená. Pak znova tatínek, že dělám úkoly, který už jsem měla mít dávno hotový (těžko, když jsem dneska byla víc než po tejdnu ve škole). Potom zase táta. Pro změnu jsem měla sama jít nabídnout pomoc s večeří a já ještě pořád psala do dějepisu o Ruské revoluci...Skončilo to tím, že jsem připravovala večeři, všichni ostatní se dívali na televizi a pokřikovali na mě, na co nemám zapomenot. Dostala jsem vynadáno za špatné krájení rajčat, a za to, že se při práci neusmívám, ale mám naštvaný výraz...od tatínka. A to si chci jít zejtra koupit zimní bundu...zdá se mi, že mě spíš nechaj umrznout, protože se mi nechce na ně usmívat, když na mě ječej...
Mno...a ostatní spolužáci se doma válej...jinak to nejde nazvat. A nebo se válej na koleji...Legrační...fakt švanda...až se mi z toho řevu hrnou slzy do očí;(


Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí. (Christian Morgenstern)

-jo...jasně...u babičky?, u Míši?...tak kde skara?!?