Izolace...Proč? Protože! Za co? Za to! Ibalgin, prothazin!!!

!
TAKŽE (velmi oblíbené slovo pro začátky...ne pro všechny a všeho;) ) chtěla jsem psát v pondělí. Jo, hned ten den jsem měla tak mizernou náladu...(ještě holší než mizernou!). Měla jsem ale tolik věcí do školy, že jsem se k tomu nedostala.
Nooo..., pak jsem taky chtěla psát v úterý. V úterý jsem se totiž zas vypovídala, vyslechla si pár rad a nad vším jsem se zamyslela. Díky tomu, že jsem to, co mi leží v hlavě, a to, co mi jí žere (z čeho mě tak šíleně bolí na spáncích) musela shrnout do vět a souvětí, měla jsem všechno srovnaný a mohla jsem se nad tím zamýšlet. To jsem pak samozřejmě měla náladu všechny ty pocity a nové myšlenky a asociace napsat. Nakonec jsem šla do kina (s tím, že jsem jakž takž v podě), ale další noční telefonát do Bratislavy mě pro změnu dokázal skvěle rozhodit. To znamenalo, že jsem v dest přišla z kina, do půl dvanáctý jsem se díky telefonátu na nic nezmohla a po všech věcech do školy a tak, šla jsem si nakonec chvilku před jednou ráno lehnout. To už bylo dneska.
Takže dneska jsem se vzbudila v pět ráno. Byla jsem neskutečně unavená a říkala jsem si, že bych fakt potřebovala spát. Tak jsem se vykašlala na časné vstávání a ptáčecí skákání a místo další přípravy na chemii a češtinu jsem zhasla lampičku, vypnula budík a spala do půl sedmé. To už jsem pak vstávat musela. Byla jsem hrozně unavená a s oteklejma očima jsem naprosto vysátá prosvištěla (=probelhala jsem se) dnešním dopolednem a částí odpoledne. Pak už jenom rychle ven! A zas jsem málem neodolala společnosti...Oni všichni šli ven, smáli se, já s nima...a pak si mysleli, že půjdu s nima a já jsem i chtěla jít s nima, ale přemluvila jsem sama sebe, že snima jsem přece pořád, tak bych sakra mohla bejt chvilku sama. Když jsem ale byla pokoušena po druhé (jinými lidmi...), nebylo úniku a dobře,...přiznávám,...jsem slabá. Oni šli po stejné cestě jako já, oni mě mají rádi, oni byli dva, oninebyli stejného pohlaví a přesto jsem nebyla přebytečná (to se tady u nás moc často nestává;) ) a oni si se mnou začli povídat. Nakonec jsme zjistili, že jdeme na to samé místo, tak jsem s nima byla celou tu hodinu, ale nakonec taky aspoň chvilku úúúplně sama...Dobře, jo...zklamala jsem! Né, že bych toho teď litovala, ale měla jsem bejt sama...Z těch nervů se totiž potřebuju vyhrabat...a kdyby nebyly částečně zaviněný prostředim a lidma, tak čim jinym?

Vždyť jsem poslední dobou úplně vysátá, vycuclá, neopočinutá, nedobitá, bez energie, nudná, chcíplá, trapně se smějící (tak, že mi to nikdo nemůže věřit...a nevím, proč by měl...stejně to akorát bere energii a je to na nic, když to neni upřímný, ale maskoidní...), bez duše chodící, maskoidní Mája. Jo, jo...směju se, ale nemyslim to tak. Snažim se tím i sama před sebou skrejt tu svojí podivnou náladu, kterou bych potřebovala do něčeho vylejt, vyřvat...nebo se jí jinak zbavit.

Už tady na to jenom nadávám, na všechno zas jenom nadávám. Mám z toho divnej pocit. Chci buď někam pryč a nebo si lehnout (kamkoliv) a spát. Vyspat se z toho. Spát dlouho, dobít se energií a vstát jako stará Mája. Pokaždý, když se teď podívám ráno nebo večer na hodiny jsem ještě unavenější než před tím. A přitom je vždycky tolik věcí, který bych měla stihnout...
Nakonec už jsem dvakrát s nadějí zavolala domů o podporu, třeba aby mi řekli, že když všechno nestihnu, tak se nic nestane...a už dvakrát jsem byla zklamána, očekávání nebyla naplněna...A vůbec...to jsem jako čekala co??? Vždyť jsem s tím měla počítat. Kdyby ne poprvé, tak potom už určitě!

Po víkendu jsem začla cítit to, na co si stěžujou ostatní...Málo volnosti ve smyslu "uzavřený areál". Po víkendové čajovně a návštěvě Míši, hned bych někam vyrazila. A nemůžu! Apatická začíná být i moje spolubydlící...Už je taky náladovější než bývala. Chudák, ona si se mnou tý srandy na pokoji moc neužije, no...
Dokonce už mi tady vadí každá kamera, čichač dýmu a všichni ti lidi, který mě pořád sledujou. Všechny ty drby, co tady kolujou. Zbláznila bych se, kdyby byly o mně! Už jenom čekám, kdy ke mně přijde výchovný poradce, zaklepe mi na rameno a bude mě vychovávat. Najednou se ta pozitivní nálada, kterou jsem cejtila vždycky, když jsem sem přijela, všechna někam vsákla...

Teď jsem mnohem radši sama, s knížnkou, s IPodem v uších...něco mi tady chybí...
Vždyť já se vždycky tááák směju...a pak si uvědomim, že vůbec nevim proč nebo něco podobnýho. Dřív jsem měla pocit, že mi třeba něco i jde. Teď mám pocit, že se mi jakej koliv úspěch vyhejbá velkym obloukem a už ani ty moje články na blogu jsou o ničem, nuda, není to ono. Ve škole mi nic nejde a všem asi akorát lezu na nervy. Takže bych se měla někam zahrabat (skoro to tak i dělám...). Obzvlášť tenhle tejden je podivnej. Taková divná atmosféra a mě bolí hlava...
Už kvůli těm chudákům, co to se mnou musej vydržet, měla bych se odebrat do co největší izolace:D

Mimochodem...k tomu všemu už se přece nemůže přidat nic jiného než to, že jedu na víkend do Bratislavy;D


NIKDO SE MĚ NEPTAL, JESTLI SE CHCI NARODIT, TAK MI NEŘIKEJTE, JAK MÁM ŽÍT!!!

-jo?

Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!! Ibalgin!