Vyprávění...(nemusím psát jenom zběsilé úvahy:) ) Míšo, díky:o)

Docela jsem se obávala návratu domů. Nakonec jsem hned po příjezdu do Prahy pobyla 4 hodiny u doktorky na neurologii (stejně nezjistila, co mi je...). A pak jsem se vracela domů. Cestou jsme máma i já mlčely...Pak jsme šly domů od tramvaje a ona mlčela a já jsem telefonovala. No, když jsme dotelefonovala, tak ona ohřívala večeři a já se snažila potlačit slzy v očích. Táta byl nějakej naštvanej...nebavil se se mnou. Šla jsem do pokoje, začala jsem si balit věci na večer k Míše...to už jsem ty slzy neudržela a vybouchla jsem. Uáááááá!!! Proč!!!???!!! Néééééé!!! Táta se rozčílil, začal řvát, dozvěděla jsem se, jak jsem asi jeden z nejhorších lidí na zeměkouli a chuť k jídlu mě přešla. Nabrala jsem tři sousta babiččiny skvělé večeře a šla jsem si lehnout na postel. S hlavou v polštáři jsem ležel asi patnáct minut. A to mi prosím nebylo smutno z otce. Spíš by se to dalo vyjádřit tak, že mi bylo smutno a otec to dokázal svým zbytečným, nefunkčním a nepochopeným výlevem dovést k bodu "X", kde už se všechno zhroutí... Byla jsem jenom ráda, že můžu přespat někde jinde, než doma...

Dneska jsem dlouho přemýšlela, jak by mi asi bylo, kdybych byla domluvená s Míšou, že k nám na noc přijde, ona by zazvonila a u branky by se mi sesypala do náručí... Jo, doslova jsem se sesypala Míše kolem krku a pak k ní na polštář... Všechno jsem jí to jedním dechem vysvětlila a snažila jsem se přestat nadávat a brečet... Ona to zas zvládla...podařilo se jí hodit mě do klidu (jako né, že bych pak nebyla vynervovaná, ale byla jsem schopna, soustředit se na něco jiného...).

Šly jsme se potulovat noční Prahou. Sedly jsme na tramvaj, dojely na Újezd a tam jsme chtěly zajít do Dobrý Trafiky. Nevyšlo to...bylo tam plno. Potkala jsem tam jednu kamarádku. Viděla, že nevypadám zrovna nejlíp, vyptávala se, nabízela, že mi nějak pomůže... a nakonec nám doporučila jednu čajovnu kousek od Trafiky. Ta čajovna byla taky plná...Takže jsme se sebraly a i přesto, že to byl ještě kus cesty, odjely jsme metrem na Staromák. Tam jsme zalezly do mojí tolik oblíbené čajovničky a různými látkami (včetně černého čaje) omámeny jsme si povídaly a rozjímaly. Mimochodem, Terezko, schovala jsem si, jak já říkám, náhubek-mangová příchuť;)
Přišly jsme na to, že asi něco bude špatně, svěřily jsme se jedna druhé se vším a pak jsme se asi chvilku po jedenácté vracely na Bílou horu. Lehly jsme si do postele a koukaly na Samotáře. Hned na začátku jsme usnuly...No...a to je konec naší pohádky;)

Ráno jsme vstaly (pozdě) a jely jsme nakupovat dárky. Míša byla trpělivá, protože se mnou a mojí velikou rodinou a spoustou spolužáků není nakupování dárků žádná slast. Mám skoro všechno, takže jsme byly úspěšné:)

Ještě, že tu Míšu mááám!!!

Celou dobu jsem si nějak neuvědomovala, že se v sobotu budu muset na večer vrátit domů...Tak teď jsem tady, mám spoustu úkolů a pro změnu už mě zase seřvali naši...


Odvyprávěla jsem na blogu velmi stručně to, jak probíhal pátek a sobota...neuveřejnila jsem žádné z mojich ani Míšiných úvah o tom, co se děje...nějak to nejde. Neumím to tak dobře písemně interpretovat, jako když jsme seděly v tramvaji a jiném MHD a všechno jsme to rozebíraly. Do posledního kousíčku jsem se já ponimrala s ní v tom, co se děje u nich a ona se mnou v tom, co se děje u nás...Myslím, že zná už celou naši školu, a kdyby tam přišla, tak podle chování dokáže pojmenovat většinu lidí, kterou uvidí;D (ehm...já zas znám Adama pak taky jednoho Adama a ještě taky vyprávěla o Adamovi;) )

Bára má dneska narozky, tak jí přeju všechno nejlepší...a pozor na "a tak" a tak;)


Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel. (Anglická přísloví)

-jo:) ehm...snad jsem taky k někomu přišla, když část světa odešla... (né, že bych to snad někomu přála;) )

Přítel není ten, kdo tě polituje, přítel je ten, kdo ti pomůže.

-a pomohla:) a já se ptala, jestli můžu nějak pomoct...

Jistého přítele poznáme v nejisté situaci. (Latinská přísloví)

-:)