Křik a řev a pláč a NIC! ...ááá pojídání nekvalitní čokolády:/

Přesně týden jsem nepsala. Nebylo co, nebyla chuť...bylo NIC a NERVY. NIC a NERVY, to jsou dva pojmy, které spolu se slovem DEPRESE používám čím dál tím víc. Nálady se rychle mění, ale ne zas tak závratně. Většinou ze špatné na hroznou nebo ještě horší...
Nežiju, přežívám... Maskuju, povídám... Nic mě nebaví, nic pořádně nedodělám, na nic se nesoustředím. Ještě, že mám babičku a Míšu. Začala jsem pojídat onu nekvalitní čokoládu z adventního kalendáře...Dneska jsem si vzala stromeček;) Obsahuje to cukr, kakaový prášek, rostlinný olej (z palmových jader;) ), sušené mléko, emulgátor (lecitin E322), přírodně identické aroma (vanilin) a spoustu dalšího...(řekla bych, že všechno kromě holandského kakaa:( ).

Minulý týden jsem si do školy přivezla kakao. To moje. Říkala jsem si, že by mi třeba i mohlo zvednout náladu. Hned první večer jsem si namíchala trošku Nesquiku s hořkým holandským a pustila jsem si Beatles. Klid a pohoda ...a NIC! Pustila jsem si film a koukala jsem na něj asi do půl jedný. Pak jsem usnula. To samé v pondělí. Už jsem zas asi všechny štvala, protože moje nálada byla hluboko pod bodem mrazu.
Ve středu jsem tentokrát šla do babického obchůdku, kde si někdo koupil čokoládu a zkombinovala jsem to s brambůrkama a každej mi dal ďobnout...pak jsem si povídala s Péťou, ta poznala, že na tom nejsem zrovna nejlíp, a že je to horší a horší...Nabídla mi, že mi nějak pomůže. Začínám přemýšlet o tom, že toho asi využiju.
Ve čtvrtek třídní schůzky. Naši tam nebyli. A večer srandovně vypadnul proud. Najednou byla všude tma a všichni si začli daleko víc povídat. Ale fakt! Vždycky o něčem kecaj, ale teď si nějak víc povídali. Možná to bylo tim, že najednou nikomu nefungoval počítač:) ...a nebo já fakt nevim, čim. Třeba i tím, že nás tam bylo ještě míň než obvykle, protože někteří odjeli domů. Já jsem jako obvykle povídala skvěle negativně...a nechtělo se mi domů.
Do půlnoci jsme seděly s holkama kolem svíčky (byly jsme čtyři) a rozebíraly jsme všechno možný. Mezitím se občas rozsvítilo světlo (asi na 30 vteřin...) a to pak bylo vždycky takový podivný. Pak jsem usnula...

V pátek jsem jela po škole k babičce, v autě mi najednou spadla maska a sesypala jsem se ještě před tím, než jsem stačila dojít k ní do bytu. Možná to bylo i tím, že i když se toho v pátek zas až tak moc nikdy neděje, protože není čas, tento pátek se podstatné a ošklivé stalo v necelé minutě a dokonale mi to začernilo den. Takovej ošklivej pohled a pár slov. Říkalo to jedno jediný: „Seš úplně blbá, co bych se s tebou zahazoval. Proč jsem se s takovou krávou vůbec zahazoval?“ Dokázalo mě to úplně odrovnat, přišla jsem ze školy na pokoj a měla jsem na krajíčku. (a včera večer jsem v posteli objímala polštář, brečela jsem a neustále jsem si říkala, že bych ho teď tak strašně moc potřebovala...vzpomněla jsem si na to, jak jsme spolu o prázdninách asi kolem jedný ráno telefonovali, když mi taky nebylo hej...a tak mi to pomohlo...)
Tak jsem si u babičky uvařila čaj a dala jsem si kornšpitz:) (to je taková vzpomínka na moje léta s babi-křupavý rohlíčky) a lehla jsem si na gauč. Babička si se mnou skvěle popovídala a já jsem vyčerpáním usnula. Probudil mě až mobil, když volala máma. Jen co dorazila k babičce, zase začla napjatá atmosféra a vzduch byl najednou úplně těžkej...
Od tý doby si s maminkou vyměňujeme názory...a "povídáme si".

Vlastně ani nevím, jestli se mi zítra chce do školy. Mně už se vůbec nikam nechce...FAKT!


S palčivou touhou

S palčivou touhou po životě
pomalu umírám zaživa
občas si vzpomenu
co všechno jsem kdy…

chtěla bych křídla holubí
a objevit nová území
kde nepoznali smutek

chtěla bych odvahu sokolí
když padnout do bláta
dokázat v něm klečet

chtěla bych lásku
všeobjímající svět
jež rozedře srdce na kusy
a na počátku roste v hedvábný květ

-Chtěla bych...jo, jo...chtěla bych se zas dokázat radovat, smát, soustředit, dělat věci pro radost a neustále si nestěžovat...