NIC!?! ...snad aspoň probíhá příprava ke skoku a následnému letu...(?)

Nic se neděje. Je mi na nic. Nic jsem se nedozvěděla. Nic nechápu. Nic nedělám. Je jim ze mě na nic a na blití. Nic neříká(m). Duše stažená smutkem?!? Cože?!? Zase?!? Znovu?!? Ještě pořád?!? Co to je?!? Nic!!! Potlačování svěšené hlavy a narovnaná záda... Sluchátka na plný pecky a pořádně vymejt mozek... A k tomu všemu jednomu "nicu"...tak přesně ještě k tomu (či možná i právě proto?) není ještě připravena půda na onen zásadní a velký skok..., který by byl následovám endorfinním a bůh ví, jakým letem...Ten let by sice končil v již tak dobře známém temnu, ale co s tím? Nabita veškerou tou energií a s nakopnutím bych všechno zvládla, ne? Jako doposud...mno, i když to snad ani radši ne. Možná, že právě úplně jinak než doposud...Co?
-Ehm, tak tohle taky nechápu..., ale z pod prstů to vychází tak nějak samo, za zvuku "Hey Oh..." a dalších uklidňujících melodií se z mozku do rukou přenáší ony podivné všemožné z nitra vycházející signály, které se pak linou na obrazovce...tečka, tečka, tečka...velké písmeno, za ním pár malých, pak mezera, další malá písmenka, mezera, písmenka, čárka, písmenka, mezera, písmenka, mezera, písmenka...tečka, mezera...velké pésmeno, malá písmenka...a tak pořád dokola;)

Prostě jenom nechci domů, pak taky tohle, támhleto a dalších "x" věcí, které by mohly být jinak... Nebude to snad zas tak hrozný, přece jenom mám prý ještě v celku vyrovnané písmo;) Já jenom nechci, bay se mi to všechno, co tak pěkně nerušeně s malým nakopnutím odešlo, zase vrátilo. Nejsem na to připravená, vybavená. Nejsem dobitá a nevím, jak zkontrolovat procentuální stav doití baterky, ale na stovce nebo na devadesátce ještě zdaleka nejsem a pokud jsem nabita míň, hned bych se vybila...a po pravdě řečeno, opravdu nevím, jestli by to bylo úplně OK...

!!!???!!!???!!!???!!!???!!!

UÁÁÁ!NÉÉÉ!UÁÁÁ!

Dneska jsem se dozvěděla něco o etiketě. Něco, co už jsem věděla, protože i když jsem našim dobrá jak jsem si vyslechla jenom tak na urychlení metabolismu a vyprázdnění žaludku, s jejich tak oblíbenou výchovou nikdy nebyli pozadu. Chudáčka jasnovidce brášku teď navlíkaj do košil...každá dovolená se točí kolem společenské konverzace; ubrousku ne klíně; vhodné halenky, saka a kravaty nebo bot...pak se přidává držení sklenice; korkování vína; zkoumání účelu špidlátek na mušle, škeble, ústřice, šneky a tak...steakové nože; zmrzlinová lžička; nůž na ryby; mistička s citronem na umytí rukou...uááá...mohla bych tady o tom napsat celý jeden příspěvek;D

Vždyť ale pravdou zůstává, že se mi to hodí, vím, kdy mám podat ruku a teď už spoustu věcí, které mnozí ani neví, beru jako samozřejmnost (to se sice také občas až tak nevyplácí, ale nevadí...;) ). Ano, v tomhle jsem jim vděčná, to se jim povedlo...Ale co chtějí? Vždyť doma je doma! Ne v nemocnici! To kvůli nim se nervuju, pokud není všude (včetně mojí hlavy) vytrhaný plevel a sterilní čistota...všude musí být prostor a bílo...všechno se musí ke všemu hodit...ehm...připomíná mi to "dokonalost samu"...Zase ale na druhou stranu...spočíná ta pravá "dokonalost" právě v tomhle? Pokud vůec nějaká dokonalost existuje, měla by být vyvážená. Zabydlená, vkusná, milá, na vlasních nohou stojící, ostatní oslovující, vyrovnaná, poklidná, ale ne nudná, tak akorát, přívětivá, čistá, ale s pochopením...respektující a tolerantní, nepřetvařující se...vážná, ale zároveň i zábavná, rozvážná, uvažující, promyšlená...ještě bych asi mohla dlouho vyjmenovávat, to zas jo;)

Tak prostě přemýšlím, zamýšlím se, poslouchám písničky, píšu, jsem sama, větrám se, vnímám tak akorát periferní déčkové úculky a přívětivé úsměvy...mno...a pak taky občas pískaný Redhoty...

-prosím,...když už nemáme svou řeč, máme trošku svoje linky...Nemohli bychom tedy mít 100% jistou a sehranou svou vlastní "notu"? Malé krůčky, které by připravily padáky a ostatní důležitosti na velký skok...

Tak třeba je to ke konci trošinku pozitívní;) A možná, doufám...napomohly tomu i ty dva dávné úsměvy z černo-černa...

Na konec něco delšího:) Autor: Honza Volf, ten co neumí hrít golf

Dělej to, co cítíš

Dělej hlavně to, co srdcem cítíš,

jinak se do zrádných pastí chytíš.

Už ten nepříjemný tlak na sobě cítíš?

A pak tě tento divnej, tvrdej a neupřímnej svět na dobro pohltí,

a to, co nechceš dělat, on tě donutí.

Vzdálíš-li se sám sobě, tak propadneš lítosti, zoufalství, odevzdanosti, slabosti, tuposti, blbosti...

budeš žít bez vnitřní radosti,

jako většina po staru, ale ne nově.

A není divu, protože pokud svoje srdce zradíš,

tak o to špatné zavadíš...

A z vlastního života ti bude tak akorát blbě.

-...tak akorát blbě? Jéje...to mi nebezpečně připomíná tatínka...