Mnohokrát se mi to potvrdilo a ano, opravdu je tomu tak... Ne, že by se mi to nějak extra líbilo, ale vzhledem k tomu, že ještě stále mívám nálady jak na horské dráze, někdy to není ke škodě. Když se na něco těším, většinou to nevyjde, a když si myslím, že už je to všechno v háji, jsem nakonec příjemně překvapena. Možná je to tím, že mám příliš vysoká očekávání, možná taky tím, že v opačných případech upadám do příliš hluboké beznaděje. Vždycky je tam ale nejspíš to nad míru nehezké "příliš". Celý tento týden jako celkově, ale i jako krátké epizody z něj, by mohl sloužit jako přímý důkaz mého tvrzení...
Naprosto vytřeštěná Májí dorazí do školy, po příchodu z hospody lítá jako včelka;) a celá září. Večer už zas jenom říká: "Já jsem to věděla, bylo mi to jasný..." a píše stěžujícní maily. Pondělí ani úterý náladu moc nezlepší a ve středu už je beznaděj opravdu hluboká...jenom vždycky k večeru a noci skáče nálada spolu s Májou do stropu koupelny a pokoje a vzduchem lítají ručníky. Ve čtvrtek je všechno ztraceno, k tomu ten debilní úkol z matiky a vyhlídka nudného večera...i tentokrát jsem nezklamala a byla jsem absolutně přesvědčena o tom, že skončím u počítače či nějak podobně a večer si lehnu do peřin, s polštářem a QuadraPopem... Samozřejmě, že se všechno v dobré obrátilo. Úkol z matiky jsem dobarvičkovala u kynklavého stolu, docupitala jsem do kavárny, vypila čokoládu, lehla si do polštářů...a vůbec jsem se necítila vycucle či jinak špatně. Naopak...až neuvěřitelně krásně...a večer jsem zas skákala a vyhazovala ručníky do vzduchu...poslouchala jsem písničky a hrála si s gelem na xichtě;D ehm...to už tak rozjuchané včelky dělávají;)
-tak tak to vypadalo...včetně večerního telefonátu, v kterém jsem se snažila vysvětlit, že mě mikrosvět sterilně čisté domácnosti bez pampelišek a jiných plevelů nebaví a nerozvíjí..., že se radši budu alergicky dusit nerovnoměrně posekané trávy než sedět na lavičce u skvělého pečlivě upraveného maminčina trávníčku..., a že mi je nepříjemné poslouchat, že by se ze mě někdo třeba mohl i pozvracet...
.
.
.
-mimochodem, odstavec za pomlčkou dokazuje, že i velmi smutné, nepozitívní a opravdu nepěkné věci se dají napsat s nadhledem. Nevím sice, jestli je dobře, že to dělám, ale momentálně mi nic jiného nejde. Záchvat grafománie mě už dneska chytnul po druhé a to se prostě nedá zastavit!!! Uááá, pomóc;D No, uvidíme, uvidíme...
Doufám jen, že se nestanu zlou nájemnou vražedkyní či něčím podobným. To za předpokladu, že by po přípravě padáku a všeho možného nic nevzlétlo (hlavně já ne:D ) a nebo by se stala jiná pohroma;) Miluju bláznivá přirovnání;D Dneska už jsem to někomu psala..., ale tomu hrošokožci se to v jeho článku povedlo daleko líp... Kam se hrabu se svou včelkou Májou, skoky a padáky nebo snad horskou dráhou? No, nad mě neopustí múza...a nebo přijde múzák;D O:-) Nééé, už nic neříkám, nepíšu a tak...
A ještě jednou "mimochodem"...dneska jsem v mém prvém záchvatu grafománie napsala něco, co si dovolím použít dokonce k třem účelům...ano, musím přece recyklovat;) (i nápady, nejen pet-láhve). V rámci hodiny češtiny jsem měla napsat "oficiální proslov". Moc mě to nezaujalo a nejdřív jsem nevěděla, co budu proslovovat a k jaké příležitosti, ale pak jsem si vzpomněla na oslavu babiččiných sedmdesátin, na to, jak jsem přemýšlela, že bych mohla využít své psavosti a nějak jí zvěčnit svou nehynoucí podporu a lásku k ní, na papír. Nakonec jsem popsala oním skvělým narozeninovým perem od spolubydličky půlku papíru. Malá písmenka mezi malé linky a celou tu velkou "oficialitu" vyrušil až poslední odstavec. Odevzdám to učitelce, dodatečně vytisknu babičce a nejspíš i po víkendu publikuju na blog. Bude to celosvětová poklona před perfektní osobou, která si se mnou vždycky ráda dá čokoládovou zmrzlinu a nikdy nepohrdne pořádným zhodnocením a zdrbnutím všeho živého i neživého;)
Ano, tímto končí mé veselý(?) písnutí. To, co je zdánlivě o ničem, vlastně jenom o jednom včelčím týdnu. Hořko-sladko-kyselém či jakém. Nevím...prostě docela hezkém. Takových by mohlo být víc. Trošku by se ty nálady ale uklidnit mohly. Nemusela bych pořád jezdit na té horské dráze, aby mi z toho za chvíli nebylo na blití...a nebo co hůř, těm důležitým kolem mě. Ale jinak to bylo pěkné:o)
PS.: Omlouvám se, ještě něco...Dneska jsme s Miši oslavovaly na střešním valu;) Nejdřív jsme si daly čokoládovou zmrzlinu, pak jsme si povídaly a k tomu se větraly a čerpaly energii ze sluníčka i bez solárních panelů. Úculek, a jedno velké, převeliké poděkování a objetí posílám do ulice Na Břevnovské pláni:) Mám tě ráda, nevím, co bych bez tebe dělala:) Neboj, všechno bude OK, my budem OK...všechno se to vyřeší a zbude jenom smile a pár nepříjemných vzpomínek:) Co bych bez Tebe, Miši moje, dělala?
A tady něco důležitého...pár pravd;)
Přátelé jsou jako andělé, kteří tě zdvihnou, když naše křídla zapomenou létat.
Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt, neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí a snáší s námi společně. (Marcus Tullius Cicero)
-no comment;) to hovoří snad za vše:)
Žádné komentáře:
Okomentovat