Zalepíme to náplastí!

Ano, horská dráha to vystihuje...když jedete nahoru, musíte pak i zákonitě dolů... Dobře, byla jsem natolik naivní, že jsem si myslela, že nejdřív vyjedu do nebe s andílkama a pak volným pádem poletím až do pekla za čertíkem...(a nebo aspoň něco na ten způsob...). Ne, tak to se opravdu nepovedlo...Krásné pondělí se zvrhlo ve strašné úterý...třídní schůzky by se měly zakázat. Taková událost dokáže rozhodit i ty, kteří se školou problémy nemají. Buď má problémy jejich protějšek a nebo jejich či protějškovi rodičové. Existují různé druhy reakcí, ale jen málokteré jsou pozitivní... On se zhoršil kvůli ní, on na to peče i bez ní, bojím se je poznat, propadám, škola ztratila úroveň, nechala jsem doma rozházený věci, rodič mě ztrapnil nebo se dozvěděl něco, co neměl...spousta dalšího, většinou to ale nemá dobrý vliv. Proto také přišla ignorační středa, kdy jsem se díky výletu do Prahy pokoušela na nic nemyslet a říkat si, že ve čtvrtek bude všechno zas OK. Ať žije naivita...ve čtvrtek to bylo daleko horší. "Nic" se obrátilo ve velmi krátké "něco", dozvěděla jsem se pomocí známých metod sebeurážení všechny potřebné, ale pro mě naprosto nesrozumitelné argumenty a v tu chvíli mi zas kapaly slzy jak hrachy...taková hezká sobota jako minulý týden už tedy nebude, že? Pomalu jsem se z rovinky začala dostávat do spádu dolů...nějak to ale zpomalili...to asi abych si to víc uvědomovala, aby to nebyl šok a zároveň to víc bolelo, když jsem tak rychle vyjela nahoru...většinou to bývá naopak. Tak jsem asi zas byla výjimka potvrzující pravidlo...Dalo by se sice říci, že jsem nahoru jela až moooc pomalu a dolů neuvěřitelně rychle, ale když to celé tak nějak překlopíme a převrátíme...:(

Ještě, že mám Miši! Další skvělí lidé kolem mi jenom pomohli, pátek přišel rychle, a i když jsem si pořádně pobrečela, ohromně zanadávala a zaposlouchala se do prázdninových melodií s tím, že už u nich asi nebudu moc snít, ale bude mi jenom teskno...noc z pátku na sobotu jsem využila k tomu, abych se zbavila toho smíšeného pocitu "miluj nebo nenáviď". Ano, útržky toho, co jsem žvatlala si ještě pamatuju...Vím taky, že to po mně před tím obchodem zasypali;D Byl tam můj manžel bez bicepsů, hezkej Kuba, bubeník Marek, Dáší s Kájou a ještě nějací ostatní... Po chvilce už jsem se usmívala, některé negativní myšlenky vymizely a vrátili se až když jsme přijely do Zvole, kde nás ke dveřím přišel přivítat bílej pejsek...v tom stavu jsem mu začla říkat Vendulko:´( Pak se to na chvíli vrátilo, bylo mi vysvětleno, že tohle je Ejminka, ale ona byla ostříhaná a vypadala fakt skoro stejně... Ten gauč na kterym jsem spala byl modrej;) Takže v barvě se naštěstí netrefili:D

Dneska jsem si ukopla nehet a našla jsem tu náplast, na který je napsáno "Zalepíme díru v duši?!"... Jde to? Vzhledem k tomu, že mi na tom prstě už prosákla, řekla bych, že na takový pěkný ráně nevydrží ani minutu...prosákne, sloupne se, spadne... Pořád do sebe něco cpu, ale tím ji asi taky nezasytím. Píšu, ale písmenka jsou na monitoru nebo mezi linkama...ta ji nenaplní... Tak co teda? Je větší než Zoloft...ten tomu sám nepomůže... Písničky v uších jsou jen do hlavy, mozku a vzpomínek nebo představ... A kde ta duše vůbec je? Kdyby lidský obličej vypadal tak, jako srdce dotyčného, byla bych asi malinko zjizvená, poškrábaná a tak... Kdyby vypadal jako duše, měla bych asi někde místo nosu, oka či čeho jenom pěknou díru...

Mám sluníčkézně žlutej pokoj, ale nějak mě nenabíjí. Nic nedělám, jenom se válim...je mi to líto, jsem naštvaná (?...) ...asi ne..., nechci tomu věřit, nevěřím tomu co bude, ničemu už nerozumím a asi ani nedoufám... Nevím, co a jestli bych vůbec něco chtěla říct. Jsem v tom pořád až po uši a jedinej "XY" neustále okupuje mojí hlavu...Co s tím? Jedině snad vzkaz:

Já myslela, že ta naše cesta ještě neskončila…Možná, že v ní stojej skály nebo trny, ale já chci jít dál…Co ty? Povedu tě;-) Jestli zakopneš, pomůžu Ti vstát... Jenom díky Tobě jsem našla sílu jít i já a teď bych Ti tu pomoc chtěla oplatit…Tak mi podej ruku a můžem jít... (Mája)

-prý, že jsem dostatečně nevěřila či co...Já vím, do toho se nedá nutit...ani nemůžu nikoho nutit...jenom to potřebuju dostat ze sebe ven, i když je to beznadějný... Slibuju, že v rámci možností nebudu monotematická, slibuju, že se nebudu vnucovat...trapná už jsem asi byla dost, ne? A jakou má vlastně Mája cenu?

Zas už lezu po zdi a žeru cihly...