Dva dny otázek s Malým Princem:)

Na začátku chci jen upozornit, že jsem celá taková nějaká momentálně pohlcená dvěma dny holocaustovými…hodně jsem toho viděla, četla, slyšela…mno…a tak se z toho teď jdu vypsat, i když jsem o tom už hodně psala;), jak je mým dobrým zvykem. Mým asociacím se vzepřít nedalo a většina vět Malého Prince mi utkvěla v paměti. Uvízlo tam i pěkných pár desítek otazníků…
Dva dny dějepisu s Malým Princem ve mně vzbuzují různorodé pocity…většina věcí, které dneska napíšu se mi vybavila právě v těchto dvou dnech, právě při toulkách tou ne zrovna pěknou stránkou historie světa. Pořád si kladu otázky...nejhorší z nich je „Proč?“.-to platilo i v tomto případě…nejhorší, většinou nejzapeklitější…, a když už nějaké to rozuzlení má, většinou je buď velmi složité, šokující či nesrozumitelné…odporující si… Tentokrát jsem si ale kladla otázky alespoň dva krát častěji a občas jsem ani nehledala odpovědi…Otázky prostě vyvstaly, byly a pak jsem se k daným tématům buď dozvěděla více, na lehčí otázky našla odpověď a nebo zůstaly viset ve vzduchu…Hlavně prý, aby nám něco vrtalo hlavou…a aby to nikdo nedesinfikoval, i když by nás to mohlo dál nakazit…Žádná desinfekce a výplach mozkových závitů…žádný CyklonB. Darovat otázku je totiž mnohdy daleko cennější než dát odpověď…(toť výrok pana S. aneb Malého Prince)
Důležité je taky netlačit myšlenky před sebou, ale mít čas přemýšlet….ne se jich jen snažit nabrat co nejvíc. U mě to většinou ani jinak nejde, protože všechno hned napíšu a nebo aspoň rozeberu nahlas. Vstupujte do událostí minulých a do přemýšlení o nich s vlastní identitou! Ano, tomu se já taky nevyhnu, už díky mé vztahovačnosti;) A pak taky důležitost vlastního jména, vlastní privátní prostor-deník (psaní mezi linky)…prošli jsme „mentální exkursí“. A bylo to moc fajn…je divný takhle říct, že je to „fajn“. Není to fajn. Je to hrůza…smíšené pocity… Jsem z toho smutná, jsem ráda, že toho teď vím víc a neustále nad tím uvažuju… Nejspíš je i dobře, že jsem do toho tak Májovsky vstoupila, i když bych občas přiznávám, mohla vynechat svoje vlastní asociace…

Dále jsem se v průběhu dějepisného dvou dne zamýšlela třeba nad „důležitou minutou“. Ano, celkem tomu věřím. Když ji totiž promarníte, může se také stát, že jste ztratili podstatnou část svého života. Díky ní se teď všechno může vyvíjet jinak. Díky tomu se třeba už nikdy nemusíte stát vyspělým. Dospělým ano, to přeci hned, jak dovršíte osmnáctého roku, ale vyspělým dospělým nemusíte být ani před smrtí…a to mnohdy jen díky minutě, vteřině… Co třeba když jste mohli pomoct a nepomohli? Bavili jsme se o tom, „kdy se z chlapce stává muž?“, já jsem to přeformulovala…“kdy se z člověka stává vyspělý?“ Dospělý číslem, vyspělý činy a chováním…kdo má víc? Let třeba ten první…, ale taky nemusí, no…

Když končí dokument, zazní z úst té paní asi toto: „Co je v životě nejdůležitější? Vztahy mezi lidmi a žít život.“ Ten pán zas říká: „Být dobrým, dobrým člověkem.“ Ano, po těch dvou dnech nám mimo jiné mohlo dojít, že to, nad čím se pozastavujeme, co řešíme, nad čím občas smutníme, jsou malichernosti. O tom bych mohla psát a psát…a za měsíc nebo ještě dřív, už tady zas bude, jak mě bolí hlava (a ta mě mimochodem bolí i dneska), že je mi na nic, chce se mi brečet… Asi to nejde takhle generalizovat. Řekla bych, že řešíme to, co v daném prostředí a podmínkách můžeme…a nemá cenu se pozastavovat nad tím, jak by to vypadalo v nějakém (stejně neexistujícím) obecném měřítku…jinak bychom se totiž utrápili k smrti, někteří by si připadali neskutečně nemožně a jiní zas velmi ukřivděně…
Nejhorší ze všeho mi momentálně připadá srovnávání…

Co plánuju do budoucna? Spoustu věcí…stále něco přibývá. Hlavně bych se ale chtěla odpoutat od některých neřešitelných věcí (u některých z nich si po pohledu seshora říkám něco jako: „Proč to sakra rozebírám?“) a zbavit se těžkých omezujících otěží na nohou i rukou a hlavně v hlavě…, abych se pak následně mohla vydat spolu se svou identitou poznávat dál…Za jedinou připustitelnou otěž je považována něčí ruka v té mé a Miši na zádech;)
-něco takového patří mezi mé sny…
Na Pietním místě u řeky Ohře jsou vrby…popel…někteří by si řekli: „A co má být?“ …, ale ještě je tu také spousta odkvetlých pampelišek…každá z nich znamená miliony nesplněných přání, která čekají jako ve frontě na jídlo, skoro jako na odpadky ze zeleniny…Co když je ale zrovna polední pauza, státní svátek a nebo snad invetúra? Někdy má ona osoba, rozdávající štěstí na dveřích ceduli „Zavřeno“ (pro vysvětlení může být připojeno třeba: „Z technických důvodů…“). A to je pak některým, kteří už tak dlouho čekali, smutno…Ty zvrhlá vztahovačná Májo!!!

Škoda, že už to skončilo…, ale měla bych být ráda, že to bylo:) Ty dva dny byly perfektní…nejen informací, ale myšlenek plné…a těch otázek:), jéje, těch otááázek!


Jak byste definovali pojem „duševní berle“??? Když se vám zlomí noha, poznáte to…poznají to i ti okolo. Většinou v nemocnici dostanete sádru a pak berle. Ale když kulhá vaše duše, všimnou si jen ti nejvšímavější, ti, kteří vás nejvíc znají. Jen oni, ti kteří vás mají rádi, a kterým na vás záleží. Tamti, co nechtějí vidět jen úsměv, ale i to, co je za ním…vaši skutečnou tvář…když je usměvavá i ta, o to líp:) Možná právě ti pak mohou být takovou nějakou berlí či berlemi…
Mou duševní berlí je jistojistě Miši;) Nemusím mít pocit, že žiju exaktně pro někoho, ale já žiju s ní! A doufám, že jsem taky někdy pro někoho berličkou…třeba…Ne, že bych snad někomu, koho mám ráda, přála, aby něco takového potřeboval, ale když už…:)

A citát nebude…, i když…něco podobného:

Nejcennější, co vám někdo může dát, je čas… To nejcennější, co vám může vzít, jsou sny. (Mája)
-a nejhorší kombinací zůstává, když vám někdo dá málo času a přesto se mu podaří vám vzít spoustu snů…