Včera zas přijeli...tak jsem se zas skoro nekontrolovaně začla vyhejbat neurotickému ošklivákovi...pobolívala mě hlava...nechtěla jsem nikoho poslouchat, a tak jsem šla nahoru za bráchou:) Koukal se na film...Na "Auta"...To by bylo, aby mi ten film zas někoho neasocioval;), ale je fakt perfektní:) ...to se musí nechat:) Pomohl v tom, abych přestala myslet na svojí "neutrálníNIC náladu" a na to, že se mi nechce do králíkárny...a na to, že dole je ošklivák a tak...
Hrozně moc jsem zas přemýšlela:D ...i když nevím, co za tou větou dělá tenhle ksichtík, ale možná by bylo lepší to zlehčit;) Poprvé, co jsem začala pochybovat o vztahu s babičkou...přišla jsem ale na to, že ona je ve věku, kdy se už nějak zásadně nezmění...a jediný, kdo se asi musel nějak změnit, aby bylo o čem pochybovat, jsem já. A...nebo už teď pochybuju o všem???
Zdá se mi, že se neznám...Jak na mě ostatní vlastně vůbec koukaj? (v tom se teď často rejpu...) Jak můžu kontrolovaně měnit něco, co neznám??? Mája vždycky zůstane Májou (zas o sobě mluvim ve třetí osobě...)
A pak přišly přes den i chvilky, kdy jsem nevěděla, co dělat...chtěla jsem něco dělat...nemohla jsem dělat nic. Nic mě nebavilo, u ničeho jsem nevydžela...podivný...děsila jsem se návratu do školy, protože tam to s tímhle postojem dlouho nevydžim...
No, pak jsem natřepala polštářky na gauči, urovnala židle u stolu...a čekala, až přijedou...přijeli...a jak už jsem psala na začátku, nechtěla jsem nikoho z nich ani minutu poslouchat... Situace jako stvořená pro jakýkoliv úúútěk..., ale nešlo to...nemohla jsem...to se nehodilo, když jsem je tak dlouho neviděla...Všude kolem ta napjatá atmosféra, všichni se chovali jinak, ale stejně divně a nepříjemně.
Koukala jsem s bráchou na ty "Cars", dole jsem všem řekla, že jdu spát...a po filmu jsem si šla lehnout, pustila jsem si rádio, popsala pár stránek sešitu a pak jsem si otevřela knížku, abych unavila oči a v klidu usnula...NIC! Otevřela jsem tu knížku a začli hrát "Snow"...! Koukla jsem na třídní fotku...nevím proč, ale lekla jsem se každýho toho obličeje, vůbec se mi tam nechce...chvilku jsem upřeně zírala do pravýho horního rohu a poslouchala Redhoty...a utíííkala jsem...Přes písničky k fotce...pak ta knížka, pak písnička...potom zas sešit a psaní...písnička, vzpomínka...knížka...QuadraPop...a Hurvííínek:) a spááánek...
Něco z toho filmu (sice to je specialita někoho jinýho, ale nemůžu si to odpustit): "Postavili dálnici..., aby jeli přímo...zkrátili si cestu o deset minut...a díky tomu tohle krásný město upadlo v zapomnění"...-říká to holka autíčka klukovi autíčkovi:)
- no nic...zas se moc hlubokomyslně zamejšlim..., ale je to v podstatě něco podobnýho, jako jsem řekla...: "Někdy ta nejpříjemnější a nejsnažší cesta není tou nejhezčí" ...a pak..."Na jinou teď nemám sílu..."ALE to už v tom filmu nebylo!!!
Malý Princ: nejdřív housenky…pak motýli:)
Útěk pomocí všech dostupných májovských prostředků!!!
Dneska jsme vyrazili na povinou procházku…já, sama vepředu nebo vzadu…a za mnou dokonalá rodinka…Nikdo se sice s nikým moc nebavil (se mnou vůůůbec nikdo...), bráchu to očividně nebavilo stejně jako mě, ale byli jsme spolu, rodina se nerozpadá…to je účel…Navenek dokonalá rodinka, debilně usměvavý fotky s bílejma vyceněnejma zubama…a tak, no…PROSTĚ IDYLKA!!!
Ženy by chtěly prožívat v lásce romány, muži kratičké povídky. (Daphne du Maurierová)
-vůbec se to k tomu nehodí, co???
Žádné komentáře:
Okomentovat