Infantilní, oči i mozek vypalující útěky do jistoty...aneb...Jak jsem pařila Čtyřlístek a kostičky padaly;D

Takže ten panáček stojí na takový cestičce...neni to panáček, ale ten zajíc ze Čtyřlístku...a ta cestička je v oblacích...a tu hru dostal můj brácha, tak se nedivte...a za tim chudáčkem zajícem, kterej nemá ani padák a ta cestička je tenká, žene se taková fialová obluda...úplně šííílenou rychlostí...a vy musíte projít s tim zajícem strašně rychle, aby vás nedohonila ta příšera, tu tenoulinkou a zamotanou cestičku v oblacích...Jakmile uděláte krok vedle, padáte neznámo kam, ale dolůůů...a pak můžete začít znovu... Pokoušela jsem se projít až ke klíči do dalšího (čtrnáctého) levelu asi hodinu...Nemám ještě tak vycvičené prsty ani počítačový odhad, takže se mi to nepovedlo a pak už zas někdo ječel, že mám jít dolů, tak jsem toho nechala...(radši;) ). Dole jsem se zas bála promluvit, napětí se dalo krájet...

Samozřejmě, že jsem si vzpomněla na někoho, kdo by díky svému každodennímu tréninku zvládnul Pinďovu cestu na první pokus...má sice vypálený oči i mozek... (teda pokud někdy nějakej měl-to se teď už nedá dokázat, protože i kdyby ho někdy měl, tak už je vypálenej...Je ale zase pravda, že kdo s mozkem, by si chtěl vypalovat oči??? Takže ho možná nikdy neměl;D Ne, sorrry;) ), ale něco stále umí bravůrně...Umí dokonale utíkat. A už ho začínám každým dnem více a více chápat...Pokaždé, když si zapnu QuadraPop a začnou padat ty barevný kostičky, mám jistotu, že když budou mít čtyři kostičky u sebe stejnou barvu, spadnou...a můžu udělat rekord a vím přesně, co se stane a jaká dvojice kostiček bude následovat a tak...Záleží jenom na mně a mám tedy jistotu... Když se řekne útěk, vybaví se mi nejistota..., ALE tohle, tyhle hry, tak to je téměř 100%ní jistota...Ještě trošku si přihřeju oči a procvičim prsty a už to taky zvládnu...je to přeci jenom JISTOTÁÁÁ...v nejistym světě a životě, kde zdánlivě záleží "jen" na vás, ale nakonec zjistíte, že je to začarovanej kruh, běháte jako křeček pořád dokolečka a sami nezmůžete vlastně vůbec nic...

Je pravda, že mi to začíná solidně lézt na mozek...když je mi na nic, nechci vnímat a nedokážu se s nikym bavit a přitom nemůžu vytáhnout mobil, abych vypadala, že jako něco dělám a přitom bych hrála hru, tak mi před očima padaj kostičky, zobrazují se mi dokonalé idealistické kombinace a já utíííkááám daleko...Od všeho...!!!
Včera nám nefungoval internet...měla jsem plnou hlavu něčeho, co jsem chtěla napsat. Nevím, jestli náhodou není dobře, že jsem nechala všechno odležet, i když už to dneska takhle nenapíšu...Večer jsem seděla u "na svět nenapojeného" počítače, přede mnou ležel můj sešit a tužka...začla jsem psát a kreslit si divný obrázky...a pak jsem ještě psala do toho sešitu než jsem usnula...a dneska ráno taky. Je tam něco o infantilních hrách, pak spousta podivnejch "pomóc!" volajících obrázků a zmínka o tom, jak se má moje hlava...Taky je tam to, co mi včera řekla babi...Těch tisíc důvodů k radosti v podobě notebooku, baráku, mobilu, školy a doplňků...prej se mam podle nich tvářit...a pak přijede útočivec a začne křičet kvůli botě v předsíni a papíru na stole...

V neděli jsem psala o tom, že izolace a kamarádi chrchly-chrchly (a tak...) zamázli receptory v mozku a obalili moje spánky...teď se ale už zas začínám rozklepávat. Od nedělní noci a pondělního rána mě začli smrk-smrk a tak opouštět, zas vnímám ještě více onoho útočivého oškliváka, jehož výbuchy nervů se stupňují a jsem ráda, že jsem nechala kružítko, i přes tu spoustu slaný vody, odpočívat v penále...
Já totiž prej´ strašně simuluju...mno, tak dobře...a taky jsem neskutečně nedůvěryhodná osoba...navíc úplně nemožná...ALE já už fakt nevim, co chtěj (chce...).

A taky jsem si tak říkala, že jestli z tý naší povedený školičky odejde ještě pan S., tak na to peču...ztratilo by to pro mě veškerý kouzlo. Je mi docela jedno, že je tam bazén a divadlo...pro mě tu školu dělaj´ tak výjimečnou právě ti lidé a ne ty interaktivní tabule...
Taky jsem si včera u televize uvědomila, že mam nejspíš slabost pro vlasatý, bohémsky, či jinak "jinak" žijící "umělce"...s neobvyklejma jménama:D Strašně často teď hrajou v rádiu "Tell me baby", "Snow" a Kurta...takový ty písničky se zvláštní mocí...ty z prázdninovýho playlistu. Dřív mě uklidňovaly, pak jsem je absolutně nemohla poslouchat a teď je mi u nich občas smutno, někdy až do breku...Maj´ ale zvláštní moc...a proto k nim a ještě k Hurvínkovi utíkám...když ne QuadraPop nebo Čtyřlístek, tak Hurvínek nebo prázdninovej playlist...podle nálady a útěku do jistoty či minulosti, kterej se k ní zrovna hodí...


Nejlepší způsob jak ztratit dítě je držet ho stále u sebe. (Karl Wilgelm Friedrich Schlegel)

So...Let´s escape together:)