"Ten ošklivej pocit" a pohádka z magneťáku...

Zase budu týden v Bratislavě. Předem počítám s tím, že to bude nuda. Předem počítám bohužel i s tím, že se tady nebude dít nic, než to, že se budu hádat s našima. To znamená, že budu mít strašnou chuť něco psát, ale jelikož nebude co, budu psát málo. A pak, když by konečně bylo co, a to od příští soboty, tak zase budu bez počítače...No, zákon schválnosti. Příští týden jedu do Jižních čech, na kola, na golf a tak, ale hlavně tam bude Míša (bez obav, budu hlídána, jede tam i moje rodinka;) )

Většinou píšu o tom, co se stalo, teď dokonce zas píšu o tom, co se stalo včera večer. Teda spíš včera v noci. Včera v noci jsem zažila "ten ošklivej pocit bezmoci" (ne poprvé, ale včera to bylo intenzivnější). Jeden člověk (ale ne jen tak nějakej člověk:o) ), je tam někde celkem daleko ode mě a je moc smutnej. A já mu nemůžu nijak pomoct:( a asi bych nemohla ani kdybych byla s ním. Uvědomila jsem si to už dřív, ale včera večer se mi to zas vrátilo. To, jak jsem byla dlouho, hodně dlouho v kuse smutná já. Všichni se mi snažili pomoct, a jakej asi museli mít pocit, když mi bylo pořád stejně, všem jsem jim to říkala a bylo to na mně vidět? Kdybych teď mohla, tak tohle bych určitě změnila. Ti lidé, co mi opravdu pomáhali celou dobu, čekali na to, až se usměju a byli se mnou pořád, tak ti se možná cítili tak, jako já včera v noci, ale oni asi daleko dýl. A ještě k tomu se v týhle strašný části světa, kde jsem bez Vodafonu ani nemůžu dozvědět, jak je tomu člověkovi, na kterym mi tak záleží, dneska ráno.
A proč jsem včera měla ten pocit, že mu nemůžu pomoct? On ten člověk totiž vždycky pomáhal mně. A vždycky mi dokázal pomoct. Pomáhal mi, protože uznávám, byl znalejší. Znalejší v žití života. V tom, jak se prát s tím, co se všechno děje kolem vás. A jak můžu já radit tomuhle člověku? No, snad mu je líp...
Ten obrázek je trošku bezmocnej, ne? Tohle by byl asi jeden ze způsobů, jak bych ztvárnila bezmoc já...

No...a po tom, co jsem byla nucena ukončit komunikaci se smutným človíčkem a bohužel jsem si nebyla jistá, jestli je aspoň trošku veselejší, bylo už "dneska". Byla jedna hodina ráno a já jsem si šla lehnout. Lehla jsem si na rozkládací gauč, pustila klimatizaci a čekala na usnutí. Nepřicházelo...nepřicházelo a nepřicházelo... Začla jsem přemýšlet, proč, když jsem tak unavená, nemůžu usnout...
Přišla jsem na to! Přiznávám se! Ve svých 14ti a půl letech, každou noc na Bílé Hoře (ve škole ne), poslouchám před spaním Hurvínka:D. Jo, já poslouchám toho nejlepšího z nejlepších!!! Slyšíte to všichni? Jááá! No...ve škole ne, protože tam dlouho do noci povídám a hlavně, není tam proč utíkat do věku poslouchání Hurvínka. To jenom doma, v tomhle prosředí, mezi těmito lidmi, mi chybí moje pravidelná dávka humoru pro nejmenší...

dneska si nemůžu odpustit ani jeden z těchto citátů, taže budou výjimečně 2:)

Milujte tak, abyste se nezamilovali, chcete-li být šťastni. (Alfred Binet)
-no, co jiného říct, než že je to sice nejspíš pravda, ale jak být šťastný a milovat, když se nemůžete zamilovat...nevím, jestli se to dá zkloubit (se štěstím asi ne...)
Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout.
-Pravda? Mohl by člověk "vzlétnout" sám? Někdy jsou zapotřebí křídla 2, někdy nespočet...nóóó:o)