(finanční) Rozvaha a komentáře k poslednímu měsíci (z vysokozdvižné plošiny, ale občas i z níže situovaného pohledu slepice)

Ne, ačkoli se může zdát, že jsem virtuálně zemřela, není tomu tak. Nejdu ve stopách té, co má plnou hlavu hmyzu (a dobrovolnictví;) ), nekončím s psaním na blog. Jen jsem teď v posledních dnech, či spíše týdnech, měla možnost psát pouze mezi linky, protože končil školní rok a nebyl čas a hned poté jsem zanechala svého dědečka LAPajícícho občas po dechu TOPa raději na stole, protože jsem nechtěla riskovat nějaké závažné zdravotní komplikace jeho "hadru" popřípadě jiných orgánů na dlouhé cestě, která byla přede mnou. Samozřejmě, že se mnou ale jel můj věrný červený sešit, kterému snad nehrozí nic jiného, než případné promočeniny, když nad ním brečím; popáleniny, pokud bych snad někdy měla chuť na všechno zapomenout a začít znovu či nějaké drobné tržné rány nebo dokonce amputace stránek, když mi chybí například dopisní papír;)

-celý výše vyťukaný odstavec by šel zkrátit do věty: Neumřela jsem, neměla jsem čas psát na blog, ale dochovaly se útržkovité záznamy pocitů, dojmů a zážitků z posledního měsíce a to v ručně psané podobě.

Konec školního roku, který byl milně očekáván již začátkem června nakonec postihl opravdu jen posledních deset předprázdninových pracovních dnů, kdy jsme se za pletivem bavili kontrolami rovnošatů; čištěním nábytku benzínem; vymetáním velkých nechutných šedých chomáčů prachu odevšud, kam jsme jen dosáhli smetákem; experti seškrabováním zaschlého bělítka z celé plochy velkých oken...a pod. Ve vyučovnání jsme hráli monopoly, za pěkného počasí jsme se váleli venku; když přišel náhlý zvrat a začaly padat obrovské trakařoidní dešťové kapky, spěchali některé páry z lesních mýtinek, aby se vrátily za bránu areálu, kde už nešel proud a vládlo tak všeobecné nadšení (oživení, oživení, jinakost!), ale také znechucení (maniakům nefungovaly počítače a net)... Nakonec se naše, již tak dosti "jiná" škola, musela v něčem dalším odlišit od všech ostatních, takže jsme dostali vysvědčení už ve čtvrtek a téhož odpoledne se také celý areál prakticky vylidnil či přesněji řečeno vystudentil, protože..."Kdo by neodjel o den dříve? Kdo by si o den neprodloužil prázdniny?" Auta rodičů byla nakládána po okraj...počítače, koberce, desky, oblečení, zimní kabáty, všechny boty, knihy, plakáty a krabičky a všelijaké další blbůstky a potřebné věci... I já jsem odjela. Žlutým autem, s tím,co je před N a s mou velikánskou modrou taškou naplněnou k prasknutí, plyšovým medvědem, krabicí na ponožky a baťůžkem...

Následovalo rozloučení, další den asi hodinový telefonát, koupě plavek s Miši (poprvé sama! ou jé!) a sobotní vstávání v pět ráno...

...Cesta do starobylého Avignonu, noc v hotýlku, pokračování dlouhatánské cesty do Španělska...Příjezd do městečka Pals, příjezd do vesničky Pals de Mar, devítidenní pobyt v krásném domečku s nemocnou babi; bratránkem s dokonalou španělštinou; sestřenkou, která nic nejí a nemluví nebo jen kuňká; tetičkou, která odpočívala po roce stráveném s prvňáky a druháky; miláčikem, který skákal bomby do bazénu, blbnul ve vlnách a chodil do šopů; neustále nervní maminkou a otcem, jenž zaštiťoval rodinný rozpočet, prohlašoval, že historie se neptá o kolik, nýbrž kdo vyhrál (ale to jen v případě, že vyhrál on a vyhrál těsně...) a neustále diskutoval s kýmkoli a o čemkoli (vždy samozřejmě zastával pozici absolutního odborníka v daném oboru/problematice - mohlo se jednat o vaření krevet, šlapání zelí, surfování, literaturu a kdo ví, o co ještě...- ehm, já vím-v jeho případě o všechno)...
Moře bylo kousek, bylo krásně čisté a hluboké. Bazén byl teplý, ještě blíž, jen pro nás a přiměřeně chlórovaný. Lehátka se občas skládala sama od sebe, ale jen pod těmi těžšími z nás. Kuchyň, místo, kde jsem se vyskytovala nejvíce, byla výborně vybavena, lednička taktéž. Postel, v níž jsem trávila také podstatnou část našeho pobytu, byla pohodlná a výborně se v ní spalo.
Miláčik měl Jetix - sice v holandštině, jenže oni ty pohádky opakují, takže mohl simultánně překládat. Babička měla chorobu, takže si sice moře ani bazénu moc neužila, ale komu by se nechtělo stonat v tak krásném prostředí, s rodinou a dobrým jídlem? Bratránek měl naší babičku - to v překladu znamená, že měl kurz španělštiny zdarma, hradí ho totiž babiččina zdravotní pojišťovna. Absolvoval s ní návštěvu lékaře, překládal vše, včetně "diarrea" a štítné žlázy, procvičil si i telefonické domluvy se zdravotní sestrou a překlad příbalového letáku k antibiotikům. Teta měla klid, to jí stačilo (hlavně nesmělo být kolem žádné hejno dětí mezi šesti až osmi lety). Maminka měla tatínka a tatínek měl maminku a spolu měli dvacáté výročí svatby. Mamá dostala kytici, otec dostane košili, od babičky dostali nůž (který je mimochodem tak drahý, že snad musí být z platiny či co...)...
...Taky jsme jezdili po všech možných starých, malých, velkých i moderních městečkách, ale o tom až v příštím článku;)

Samozřejmě, že to nebyla taková idylka, ale myslím, že je ten článek už natolik dlouhý, že ho stejně nikdo celý nepřečte, takže nebudu zacházet do detailů. Pokud byste vše viděli z povzdálí nebo z ptačí perspektivy, žádnou chybičku byste nejspíš nenašli. Takový nějaký pohled jsem vám v tomto článku zprostředkovala. Možná jen dodám, že zmíněné diskuse s otcem nebyly vždy všeobecně vítané, nebyly vždy příjemné a občas končili slzami. Kdybych měla být ještě konkrétnější, uvedu jeden příklad za všechny:
Asi od dubna či května plánuji prázdniny. Všichni mí přátelé a dokonce i můj nejbližší se na mě dívají jako na cvoka, protože přece není normální plánovat takhle dopředu. Ano, taky bych se nejraději sebrala a odjela, ale takhle to u nás prostě nefunguje. Dozvěděla jsem se, že otec nepočítá s tím, že by mi dal peníze na jídlo nebo na ubytování, jestliže se nejedná o dovolenou, kterou strávím s nimi. Bylo mi oznámeno, že jsem měla předložit přesný rozpočet s jednotlivými položkami, poprosit o finanční podporu a poté by mi stejně řekl, že si mám vše zaplatit sama.

-Hledala jsem brigádu a nenašla, počítala jsem s tím, že peníze na jídlo, cestu a ubytování od rodičů dostanu, když jsem je s velkým předstihem, protože vím, že to mají rádi, informovala o svých plánech, nechala si je schválit a požádala jsem o požehnání, jelikož vím, že to mají rádi a přesně v tom se vyžívají. Tohle byla rána pod pás. Mamá se mě částečně snažila zastat, ale stejně to vypadá dosti bledě. Řešení: BUĎTO dojdu do Českého Ráje pěšky, budu spát mimo kemp; držet dietu a živit se pouze pocitem, že nejsem doma a jsem s částí těch, co mám nejraději a nebudu se mýt... NEBO Nikam nepojedu, což odmítám a nestane se to... ANEBO Vyberu peníze z účtu, v říjnu si nebudu mít za co koupit tramvajenku, nebudu mít za co koupit dárky a prostě nebudu mít už ani floka... -mám tedy na výběr ze dvou možností...mýt se musím, pěšky jít nemohu, to bych ještě ani nedošla a už bych musela jít zpět, anorektička se ze mě nestane...hups! Jedna možnost se vyloupla! Inu, co teď s tím? Uvidíme, uvidíme... Bojim, bojim... Ale vůbec si nedovedete představit, jak nevýslovně se těším, až zítra zas na chvilku skočím na krk tomu, co je před N a nepustím se...Tak nehorázně se mi stýská! Ohromně se na něj těším... ...Pak si užiju týden domácího flákání; očkování; řešení finanční stránky prázdnin; dlouhých pouček; křiku; pláče a všeho toho, čeho se mi doma dostává hromada; koupím plynovou bombičku a vyrazíme pryč!...i kdybych měla vyhladovět!

Mimochodem, čtu teď výbornou knihu! Betty MacDonaldová - Co život dal /a vzal/, tak to jen tak závěrem..., abyste věděli, jak jsem to celé přežila:) Ano, s knihou! Vždycky jsem k ní utekla. Pak jsem také každý večer celá nervózní čekala na tu jednu smsku a když se babi zrovna nedusila tím šíleným tuberákem, povídaly jsme si... A ještě jsem tvořila jedno tajemství a nakupovala lízátka:)