Tak tedy kdybych měla nějak krátce popsat svůj nynější stav, řekla bych, že to ten můj mozek nestíhá...a nebo spíš že já nestíhám svůj mozek! Tak rychle horskodrážsky se mi všechny ty nálady mění a to už ani ne z hodiny na hodinu, ale spíše z minuty na minutu, což je vyčerpávající, zmáhající, únavné a bůh ví, co ještě jen ne příjemné, jelikož pak někdy ani nevím, jak odpovědět na otázku: "Jak se máš?", "Jak ti je?", "Jak se cítíš?"... Když se mě někdo na něco takového zeptá, automaticky bych nejraději odpověděla "dobře", ale pak mi najednou dojde, že mi není zrovna hej a už to jede a už přemýšlím a než to vymyslím, mám se perfektně. Do toho musím pořád něco dělat. Někam dojít, někam přijít, něco napsat, něco se naučit, jít plavat, jít na jídlo, jít do třídy, žít...a přežít... Jsem z toho pak uzívaná a nestíhám spát, protože napsat úkol nebo zatančit pár kroků nepočká. Ani mi to spaní moc nechybí, stejně se nedonutím sednout si a nepovinně se na všechno vykašlat. Nepřečtu si ani stránku knížky a nenapíšu ani řádek do sešitu, netož na blog...
Jo a prý když vám někdo podá bílý nelinkovaný papír, máte psát napříč...-to jsem si dneska přečetla v jedné z knih, která určitě bude stát za to, jenže bohužel je teď už asi jen v antikvariátech a k tomu mám teď tři rozečteny a další v plánu...čekací doba dlouhá, když čtu jedině v tramvaji a to pouze kvůli tomu, že (snad už jen na pár dní) nemám co do uší...
Jedna z mála chvílí, kdy si odpočinu je pondělní půl druhá hodina jógy, jenže v pondělí to ještě není tolik potřeba. Je to fajn. Když tam pak tak ležím a ruce jakoby zabořené v nadýchané dece jsou těžší a těžší stejně tak jako všechny ostatní protažené části těla. Příjemný tah a únava, jenže večer taková spousta věcí, co je třeba udělat, že je ten odpočinek rázem zapomenut a dostávám se přesně do toho všedního "hurry", jak jsem napsala do krátkého dopisu při zkoušce z angličtiny. Ano, zkouška z angličtiny, na kterou jsme se připravovali rok, zabrala celkem hodinu a půl. Napsala jsem 300 slov a z toho poznají, jak umím anglicky. 150 z toho bylo o Malém Princi, což byla brnkačka a těch dalších 150 bylo o tom, jak probíhá můj obyčejný všední den. Ehm, můj uspěchaný všední ke konci unavený den? Ten se vážně nedá popsat tak krátce, takže jsem ho mírně zjednodušila a pak jsem té falešně se usmívající paní povídala něco o čokoládě a Bushovi na summitu G8 v Evropě-vypadala opravdu zaujatě...:D Všechno si to nahrála a za deset dní dostanu výsledek...nebylo to nějaké jednoduché na ten rok přípravy? Proč se ani nepodívali na to propracované portfolio, na kterém si hlavně ti, kterým to moc nešlo, dali nejvíce záležet?
Hmmm...tak snad to dopadne co nejlíp, protože jinak mi ten rok bude připadat z pohledu studentky angličtiny absolutně ztracený a utopený v nezáživné práci...
No a když se v tom všedním týdnu vydáte z králíkárny do širého světa-Prahy, těšíte se. Zvlášť jestliže jedete s tím, kdo vám je nejblíže:o) (a nebyla to Miši...). Úsměvy a hledání kam se uchýlit, když jsou gauče i polštáře zasednuté...nakonec jsme usedli na dřevěné žídličky v Trafice, ale nebylo to na celé odpoledne. Ten, co je před N je natolik obětavý, že jsem ho vytáhla do kopce na Petřín:o)...sice ne až úplně nahoru a ani k tomu, co psal o pozdním večeru a hrdliččině hlasu, jež zval k lásce, ale prošli jsme se zabarvenými listy a nakonec jsme vyzkoušeli i jednu lavičku:o) Ta se sice co se změny nálad týče moc nevyplatila, ale přijít to bohužel muselo...zas jsem na chvíli nevnímala svět, ale tentokrát ne proto, že bych byla v sedmém nebi, ale spíš proto, že se mi to všechno v hlavě tak nějak pomíchalo. Jako bych to potřebovala dostat ven, jenže ono to nešlo, takže těch pár slaných kapek z očí nepomohlo a musela jsem to překousnout...chvilka byla kritická a pak už jsem se nesmírně snažila, což se ukázalo býti dobrým, protože snaha nebyla marná a limetkovo-mátový nápoj s troškou instantního tepla a třtinového cukru mě tak nějak douklidnil..., i když...nebýt toho, co je po L, to bych se v tom autobuse tak hezky nevyspala a vůbec by celý ten den byl takový obyčejně šedý a podzimní...
Krása krásoucí, když skončil i ten další z dlouhých dnů, čtvrtek. To jsem byla celá od sena, zatancovaná a znova taková rozladěná...částečně jsem se z toho vyspala, v pátek se mi nechtělo, ale skočila jsem do bazénu a celý den jsem tak nějak přežila...jen se to se mnou pořád tak nějak houpe. Nevím co, ale vím, že s tím musím něco začít dělat, jinak mi ty dva vlaky na spáncích vyjezdí pěkný koleje a koutky úst nebudou vědět, zda nahoru či dolů, jelikož synchronizace s mozkem je příliš pomalá a taky se zabývám tolika dalšími věcmi, že se to vůbec nedá stíhat. Nu...uvidíme, uvidíme a taky bojim, bojim...
Domů se mi nechtělo, ale do Prahy docela jo. Po dlouhé době Miši a dokonce i další dlouho nespatřené staré spolužačky, s kterýma si mám stále co říct. Hezká změna vzduchu, témat a pro změnu nálady...Jen ta cesta do Černé Díry byla kvůli té šílené zimě úděsná. Přišla jsem domů a zahřívala jsem si uši, nos i ruce a chyběl mi můj vrchní zahřívač...ten, co je po L. Už se na něj zas těším...njn;o)
Vůbec nevím, jak bych se tomu před N měla omluvit za některé zkažené chvilky, ale hlavně bych mu měla strašně moc poděkovat:o) ... Děkuju:o)(o:
Bolest nutí člověka plakat, láska mluvit. (Turecká přísloví)
Žádné komentáře:
Okomentovat