Tak jsem se včera od svého despotického a ubručeného otce dozvěděla, že jsem tlustá...mojí máti bylo řečeno, že by se ke mně neměla chovat tak kamarádsky, ale pořádně mě zaměstnat...a tak je to teď prosím u nás pořád! Prostě to tu máme veselé, dokud se do toho nevloží neurotický tatík. Tiše, tiše...táta spí (sedí u compu...), kdo ho vzbudí (kdo cokoli řekne nebo se třeba jen zasměje), toho sní (toho seřve)...
Ehm, takže když se mě teď zeptali, jestli bych v rámci rodinné soudržnosti něchtěla jít na krátkou procházku a bráchy se chudáčka ani neptali a navlíkli ho, aby šel poslouchat ty jejich chytrý řeči a neustálý hádky, řekla jsem, že nemám čas, že se mi nikam nechce, že jsem unavená, přepracovaná a chci dělat něco jinýho. Dostalo se mi ošklivého pohedu, pokárání a tak..., naštěstí už jsem zvyklá, takže jsem se nenechala zvyklat ani rozhodit a před chvilkou za nimi bouchly dveře. Máti se do toho navezla sama, otec si myslí, že jedná podle nejlepšího vědomí a svědomí a miláčik chudáček je ještě moc malej na to, aby se mohl vzepřít. Moc dobře si pamatuju, jak jsem se s nima do breku hádala, že se mi nechce ven, když bych se mohla úplně stejně projít sama. Člověk nic neříká, jen musí jít tempem otce... To je vážně lepší vzít s sebou Miši a psy... Nasměju se, odreaguju a nevyslechnu miliony utopistických, ale bohužel i realizovatelných plánů na dovolené a další rodinné akce...Vždycky jsem s nima musela jít. I do té největší zimy...nevím, co jim na tom přijde tak úžasné... Jdou se projít se svým partnerem a za nima se táhne znuděné a naštvané dítě...občas ještě se slzičkama v očích, protže netihlo uspořádat panenkám svatbu nebo dostavět koleje vláčku...
...asi se pak vždycky cítí dobře...Oni mají rodinu a dokonce i nadvládu...není to úžasné? Všichni se zubňo-pastovým úsměvem kráčí vilovou čtvrtí Černé Díry...ještě ten vesele štěkající pejsek chybí...dokonalá rodinka!
S miláčikem už jsem psala jeho první referát. Pomalu ale jistě roste, už to není jen takový ten malý roztomilý... Však on se taky brzo vzepře! Byla bych moc ráda, kdyby jim to jednou ukázal... Vzali mu kus dětství, rychle vyrostl...Občas, když ho poslouchám, nevěřím vlastním uším...
Za včerejšek jsem nestihla nic, kromě nových plavek, takže jsem zpečetila to svoje páteční bazénové týrání:/.
Dneska jsem vstala z postele až když byl dům úplně prázdný a všichni byli někde na koních roztomilé sestřenky a tak jsem se natáhla na gauč, dopřála si snídaní v pyžamu a s rozcuchanými vlasy a až pak jsem hupla do sprchy...taková nedělní idylka... Celý můj den začínal kolem půl jedenácté, ale připravena k vyvíjení jakékoli aktivity jsem byla až tak kolem dvanácté, kdy už ale zas byli všichni doma, takže první aktivitou bylo žehlení... Nu, hezky si to naplánovali:D
Musím říct, že se do králíkárny vážně těším... Vždyť tady se nedá nic dělat! Nikam jsem nesměla, takže jsem si Prahy neužila a vaření, žehlení či hádky, tak to si ráda odpustím... Ano, chybí mi tam za tím pletivem taková ta chvilka pro mě, kdy si sednu a můžu psát, číst nebo jen tak ležet, klidně i usnout...nic takového si tam neumím zorganizovat. Vždycky buď ještě něco musím nebo bych mohla...a říkám si, že na odpočinek je ještě dost času... Nejlíp si tam ale odpočinu s tím, co je pře N...schoulit se někomu do náruče a zavřít oči...stačí minutka je to skoro jako bych spala celou noc...:o) Už abych nastupovala do toho autobusu...;) To zas bude klídeček;D Slůňata tohle slovo nemají ráda...klídeček sem, klídeček tam...to je pak dokáže daleko víc naštvat. To už pak nejsou ani v minimálním klídečku;) ...no stačí zavřít oči...:o)(o:
A přitom bych se s nima tak ráda prošla klídečkoidním podzimem Černé Díry...
Nejlépe vychované děti jsou takové, jež poznaly rodiče, jací jsou. První povinností rodičů není v žádném případě pokrytectví. (George Bernard Shaw)
Žádné komentáře:
Okomentovat