Unavená na houpačce

Když prožiju takhle neskutečně náladově pestrý týden, nevím, jakou mám zvolit ilustraci a vlastně mě ani nenapadá žádný nadpis...dneska ho tedy asi napíšu až na konec.
V úterý se všechno zhouplo směrem dolů a to tak, že pekelně rychle, takže jsem si na to musela dát panáka hnusnejch hořkejch kapek a říkala jsem si, jak to bude zas ve středu v pohodě, jenže lektvar nezabral a tak se volalo nedůvěřivcům domů... Díky tomu jsem ve středu odjela do Prahy dříve a s dvěma rozjetejma vlakama na spáncích jsem si vyslechla docela zajímavé povídání, dostala jsem další driák a pořádně se lekla...

Naštěstí už jsem pak byla jenom s Miši, která mě opět v rámci možností rozveselila a provětraly jsme plíce skrz sladké rty... Poté s buřinkáčem-naslouchatelem do kavárny na čaj a na bus...a v autobuse jsem zavřela oči a bylo mi fajn:) Únava mě zmáááhááá... A takhle, jako na tý fotce, vypadala obloha téměř celý týden, což mě zmáhalo asi úplně nejvíc...

Čtvrtek o něco lepší už proto, že jsem se učila a učila..., což zatím ještě stále můžu na maximum...jinak všechno ostatní dělám strašně polovičně, což mě mírně děsí...začíná podzimo-zimní období, s kterým se mohu obávat příchodu tmy do hlavy. Horší než tma, v které spíte, je tma ve které jste unavení, chce se vám spát, ale oči nejsou zavřít, protože hlavu stále něco tíží. Musím se rozhýbat-ehm, ne, že bych plánovala nějaký šílený pohyb, i když je pravda, že jsem dneska udělala tu nejbláznivější věc, jelikož jsem vstala brzo ráno a skočila do té studené vody, abych ze sebe měla lepší pocit, či co..., ale musím rozhýbat to uvnitř, co usnulo...! Energie je málo, ale když už zbývá musím ji investovat buď do učení, které stále zvládám a nebo do úsměvu, který ani nemusí být pravdivý...jo, nikdy mi to nešlo, a i když bych neměla, pořád se o to pokouším. Není to zdravé-pro mě určitě ne..., ale cítím, že bych měla:(

No a nazítří se schyluje k tomu, z čeho mám strach... Miši mě zas podpoří a pokud se bude chtít vstávat tomu, co je před N, tak nejspíš i on... Nedůvěřivci z naší rodinky jsou někde za hranicema na golfovém hřišti a já se celá stuhlá před osmou postavím na zastávku, kde nasednu do tramvaje a po vyšetření už budu jen čekat na pondělí..., kdy se stane jedna paradoxní věc...a to je, že výsledky se nedozvím já a ze zákona už vůbec ne ti, kdož mě nejvíc podpoří, ale samozřejmě, že to bude ten, kdo ničemu nevěřil...Jistá diagnóza už je, jde jen o to, jestli se změní nebo zůstane stejná, takže nedůvěřiví budou muset změnit postoj a já se budu muset snažit ze všech sil, i když to nejde vyléčit. Hlavně co nejméně zatěžovat okolí-zejména ty nejbližší...

Děkuju, M.:o)

Nevím, jestli tomuhle mám zatím říkat jen houpačka a na horskou dráhu nasednu až potom, ale každopádně se začínají podivně často stávat věci, které se mi nelíbí. Prý k tomu mám sklony a mám se naučit vypnout..., ale když já už skoro ani neposlouchám ty písničky...Ještě, že mě aspoň chytly ty knížky, když už se ani do toho plavání nejsem schopna přinutit. A co bych si počala bez Miši, která ví, jak se každou vteřinu cítím, to si taky nedovedu představit... Držte mi zítra palce;)-teď bych si snad i přála, aby mi ti naši nedůvěřivci řekli něco jako: "No, tak vidíš!"

Zas jsem si dneska uvědomila, jak si vážím toho, kam jsem se nakonec mohla vrátit. Ano, často a občas i ráda si za plotem zanadávám právě na to, jaké to tam je, ale dneska na obědě jsem po všech házela pátečním úsměvem, který nevyvolalo to, že jsem jela domů, ale to, že mě ve škole všechno neobyčejně bavilo, kolem mě bylo dokonce i pár lidí, kteří mi nelezou na nervy (což doma můžu říct asi jen o miláčikovi a momentálně o babi) a k obědu bylo dobrý jídlo;D Baví mě škola...asi těch 8 dnů-celkem přibližně 64 hodin hrůzy k něčemu bylo:)

Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci - naději, spánek a smích. (Immanuel Kant)