Záblesky minulých nálad, které jsou teď jinde:)

Včera jsem se už neudržela a jelikož jsem dokonce nepsala ani na bílé stránky, ukořistila jsem oranžový ubrousek a napsala si pár nápadů a postřehů, které by jistě dříve či později vyprchaly...určitě dříve, než bych je stačila napsat. Nevím, jestli by to byla nějaké velká tragédie, ale každopádně jsem si je prostě napsat musela...mimochodem také kvůli tomu, že si strašně ráda kreslím, píšu a čmárám propiskou na ubrousky;)
V té restauraci u rodinného oběda, kdy pramáti bědovala nad kašlíčkem svého jediného syna a myslela si, že tím projevuje svou mateřskou lásku, řešili totiž pro daný region jedno takové ošemetné téma. Já osobně na něj mám poněkud jiný názor než zbytek mojí rodinky. Troufám si říci, že je dokonce ojedinělý i ve větším společenství než jen v mé rodině... Jeden politik o nich mluvil jako o "opálených". Jsou to Romové, kterých je v Ostravě (zvláště v Matiční ulici) hodně. Zkušenosti mé rodiny jsou bohatší, ale zárvěň i ošklivější než ty moje. Asi občas i chápu jejich názory, ale mohli by je podávat třeba jinak...ať si mají, stejně jim je nevezmu já ani můj zlato-srdíčkézní bzumácký kamarád, ale NEMŮŽU je poslouchat. Když se kdokoli začne bavit na podobné téma, většinou se zvednu a odejdu...zvláště, pokud se z jedné poznámky vyvine rozsáhlá a bouřlivá debata, jež je plna obvykle nemilých zážitků či mátiných ukřivděných výtek. Jenže z té restaurace se jednoduše utéci nedalo...ani složitě...prostě se to jednak nehodilo, ale ani to nešlo, jelikož jsem seděla úplně v rohu té lavice a kolem mě miláčik, bratránek, sestřenka...a kdo ví, jací další příbuzní mi ještě bránili v ústupu...

Dneska mě k myšlence "konečně si sedni a piš!" dovedl ten, co je před N...doufám, že mu je alespoň o něco lépe:o)
Tak tu sedím a píšu, mám tři rozečtený knihy, z toho jednu v němčině, což je vražedný a statečně se tím vším prokousávám. Dlouhý úkoly, příjemný "povinnosti" a "hodnosti;o)" a pak taky nesmírně trapné a dlouhé víkendy...Tento byl opravdu zmáhající. Pořád jsem se cítila strašně unavená. Naštěstí jsem byla chvílema i s babi, která mi poskytla jeden z dalších kulturních zážitků. Tentokrát pro změnu divadlo, které je ve své lokalitě jednou z mála vážně pěkných institucí:) Takže jsem se oblékla co nejslušněji (šaty nebyly;) ) a vstoupila do neskutečně slavností atmosféry, kde se nejsříve vždycky zaposlouchám do ladění nástrojů a pak už je tu předehra a první árie...Ano, možná jsem divná, ale je to nejspíš tím, že jsem k tomu vedena od malička...opery pro mne mají zvláštní kouzlo. Vážnost, důležitost...skoro až posvátnost (hlavně, když jsem v opeře s babičkou). To kouzlo živého orchestru a spousta lidí, které tyhle věci zajímají...pro které to všechno znamená něco podobného jako pro mě a nejsou zde z donucení. To si to pak teprv člověk může konečně pořádně užít:) Bez poznámek typu" "Ono je to poviný?; Jéžiš, asi usnu!..."atd.

Zrovna jsem se vrátila z jídelny, kde ještě stále probíhá naše "učící doba". Docela rychle jsem stihla ten nudnej úkol a úplně jsem se vrhla na ty písmenka, abych zas něco vyťukala. Minule jsem totiž v jídelně čmárala a tak různě se vyjadřovala obyčejnou tužkou na prázdné stránky, dneska jsem to nestíhala a k tomu tady mám ten sešit před sebou, takže si znova vzpomínám, na co jsem vlastně myslela...stejně jako když jsem si dneska na hudebce dělala poznámky úplně o něčem jiném (samozřejmě do sešitu na hudební výchovu, ale aby to nebylo až tak troufalé, tak alespoň z druhé strany). Jsou to takové všemožné asociace. Ty z hudebky se vážou převážně k různým textům a k vůni, která se ke mně i přes rýmu donesla, když začal foukat větrák. Ty z učební doby, ty jsou zvláštní...a ne zas tak špatné;)


Do chladného rána zahalena mlhou...
nálada
.
.
.
není, prozatím...

Do pavučin větru zaplený list...
snášejíc se klidně dolů a hledajíc,
kam spadne...
Bezútěšně bloudíc tmavou místností
plnou jasného světla, jež uniká
malou skulinkou pod tvými dveřmi
a skýtá ten vztek všem okolo.

-tak asi takovou náladu jsem měla minulý týden...

Pojď a strach půjde s tebou...
však pak odejde, vždyť to víš,
že se mu neschováš, ale jednou
bude pykat též...

-a takovou taky...

Hrošokožci, nechoď na blonďato:) Všechno nejlepší! Díky...:)