Celé dny mi zní v hlavě jen ta jedna již zmíněná pohádková písnička...ale včera jsem ji na několik hodin vyměnila za Fixu. Skákala jsem a křičela, zpívala a tancovala. Chvílemi jsem dokonce na nic nemyslela, ale jenom chvílemi...
Potkala jsem tam hned několik lidí, s kterými bych vůbec nepočítala. Jednoho kytaristu a zpěváka, který se ještě před pár týdny taky neměl zrovna fajn a teď zabojoval... Jednoho Mišího kamaráda, kterého jsem naposled viděla v červenci na Fixe; Dáši "ženáče"; jednoho Tomáše, co má zvláštní pohled a kdysi vypil hodně mojita; Káju, která už vůbec nevypadá jako metalistka a aby toho nebylo málo, objevila se tam jedna houbička, která u nás učí chemii... Musela jsem se smát.
I přesto, že se mi cestou domů příjemně motala hlava a měla jsem za sebou endorfiní zážitek, myšlenky běhaly v hlavě jako zběsilé. Zvlášť když jsem viděla, co udělal ženáč... Nelíbilo se mi to, ale ještě víc jsem si uvědomila, co jsme to proboha řešili za malichernosti. Znovu jsem mohla vidět, že permanentní zamilovanost nemůže existovat do nekonečna, ale že není tolik věcí, co by spolu dva nemohli zvládnout. - pokud ovšem oba chtějí, pokud jim na něčem záleží, mají na čem stavět a jsou přesvědčeni, že jim je lépe, když jsou spolu.
Už proto mi pak zas mozek pracoval na plné otáčky a pokračovala jsem ve vymýšlení tisíce a jedné teorie. Je to ale stejně zbytečné, protože tím ničeho nedosáhnu. Dovedu si představit, že by pak byl proces smiřování se s realitou o něco urychlen, to je jediné. Asi ale žádná odpověď neexistuje. Nebo třeba ano, ale z nějakého důvodu se ji nedozvím. Co už? Co já s tím nadělám? Můžu dál být, být tu. Můžu si dál zpívat svoji písničku, můžu dál po očku pokukovat, můžu dál doufat v nemožné a můžu si vlastně dělat téměř co budu chtít... Teď už prý můžu i někdy přijít. Ale něco mi říká, že bych ještě chvilku chodit neměla. Mám pocit, že "kdyby se mnou chtěl být, tak se mnou je". Kdyby záleželo jen na mě, já bych přicházela každou chvilku. Dneska už jsem se tu na té židli úplně cukala :D
Ale byla jsem dneska statečná :) A usmívala jsem se, jak jen to šlo... Falešný úsměv taky úsměv!
A včera, včera jsem si zas uvědomila, jací jsou to skvělí lidé. Jakou mají starost, a jak jim není všechno jedno... Říkala jsem si, že nevím, jak moc tomu můžu věřit, ale vzápětí jsem se za to strašně styděla. Vždyť "Kdyby za mnou nechtěli jezdit, tak za mnou nejezdí." -no to mi taky mohlo dojít dřív, že? Přicházela jsem uplakaná z mostu, kde jsme kdysi sedávaly s Miši a odcházela jsem zase o něco víc smířená s tím, že to není tak úplně na mně..., a že nejsem jediná, kdo nic nepochopil a vůbec... Cítila jsem se tak nějak lépe.
Stejně jako dnes odpoledne... Jenže to byl asi nějaký plamínek falešné naděje, který se rozhodl revolucionářsky zasvítit. Takže teď celý večer sedím, a jelikož ráda usilovně pitvám a přemýšlím, zaplula jsem zas do tmy, někde to tam doutná, to ano..., ale... lepší tohle a náhlé světlo, než plamínek a pak tma tmoucí.
Fixa zpívala...
"Chci zařvat, běžet, letět pak Tě obejmout..." - jako jedna z posledních písniček zazněla Trampolína...a to už jsem měla zas myšlenky tam, kde poslední dobou skoro pořád...
"Peréz jde v davu ulicí s nikým se vůbec nebaví, monotónní chůzi nemění, nezrychlí ani nezpomalí...
V parku potká dobrou náladu, a tak ji ihned otráví...
Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem, oči si stále schovává za černým neprůhledným sklem..."
"Měla nůž v břiše - od démona babaje takový vyznání lásky, zpívala...
Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat? Tak jako ze mě tady a teď...
Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat? Nezadržitelně, pořádně..."
...no prostě samé moje oblíbené...jen na ty Samurajský meče - její dlouhý rusý vlasy, co se dotkly jeho řasy, tak se nadechl a neřekl nic - nedošlo. Taky tam chyběla Chanson zpívající Francouzska a nehráli Iluzi (možná je to dobře, ta by mě asi dostala :D)
Ale jinak byl dneska na nynější poměry výjimečně krásný den, jen ten večer jsem měla nějaký smutný...
Víte co? Četla jsem si články z minulé zimy - prosinec a leden a tak...a je to tam, věděla jsem to. Ale teď musí zákonitě přijít znovu ta otázka: "Co já teď s tím?" Já nezmůžu nic...
Žádné komentáře:
Okomentovat