Bez kompasu se špatně pluje. Hlavně ráno a večer. A vlastně celý den.

Hned v začátku bych chtěla poděkovat Vaškovi za pohotovou resuscitaci mého pradědečka počítače. Teď už má jen lehkou rýmičku - "stala jsem se obětí softwarové kriminality". Z toho prý ale bude také brzy vyléčen.
Vašku, máš u mě pivo ;-)


Čas daleko pomaleji utíká a všechno je takové nejisté (některé věci jsou ale jisté až moc). Spousta věcí mi připadá zbytečná. Bez mapy, buzoly, vesel a kormidla pluji neznámo kam. Ač to tak možná nevypadalo, byl takový můj kompas. Zasekla jsem se.

Hází "to" se mnou ze strany na stranu. Chvilku se můžu soustředit a pak dlouho ne. Občas napíšu dobrou slohovku a pak se mi nepovedou dva testy za sebou... Včera večer jsem si vyhlídla pár univerzit, ale nebyla jsem schopná udělat ani jeden úkol... Prý to bude ještě trvat. Ach ano, vím, jaký je ten čas léčitel, a že nic jiného nepomůže...takže mi asi nezbude nic jiného, než se vzdát a čekat...

Venku je převážně hezky a občas se i směju. Ano, venku a mezi lidmi to buďto na chvíli jde anebo to musí jít, takže nemám moc na výběr. Pak vždycky zapluji na kolej, do pokoje nebo někam za koleje na lavičku, kam nikdo nechodí a všechno jde ven. Ještě nebylo dne, který bych si neosolila. Jak řekla jedna paní: "Pěkně se vyplačte. Jedno pozitivum to má - pravidelným a přirozeným vyplachováním očí předejdete jakékoli oční infekci!" anebo "To jste si opravdu myslela, že můžete svůj mozek takhle oblbnout? Zrovna ten váš mozek jednoduše pochopí, že jste si nabrala tolik práce proto, abyste sama sebe klamala. Ne, ne - takhle to nefunguje."

"Reaview" a "Cowboys and Kisses" jsou dva zaručené Anastacia hity, které mě buďto zaručeně uklidní nebo jistě dostanou do kolen... - ano, pochopila jsem nyní dokonale to, co mi Dynamit jednou popisoval. Tenkrát jsem si jen matně vybavovala, jaké to je. Teď už to přesně vím. Je to strašné. "Stojíte uprostřed pokoje a najednou se všechno zastaví. Ve vteřině klečíte na zemi a úplně se vám zkřiví obličej. Špatně si při tom dýchá. A cítíte, jak je každá buňka vašeho těla smutná." No, takhle nějak to popisoval on. ...a já nemohu než souhlasit.

(...)
Waitin' on the day you walk back in my life
Like a new born child, you made me smile
Then stole my heart away
(...)
Why do I keep holding you
When all you do is hurt me?
All my friends say I should let you go
So afraid that I might see
I can't keep on living life like this
Up and down in and out
I wonder, is this world just a cowboy and a kiss?
Or should I choose another?
(...)


Minulý týden v sobotu jsme se byly s Miši fotit. Asi pět hodin jsme v jednom obýváku na bílé a později na černé plachtě vymýšlely všemožné šílenosti. Výsledek stojí za to. A bylo to fajn. Teda, ne že bych se nebála vlézt k tomu fotografovi do bytu, ale nakonec se ukázalo, že je jen zvláštní :D
Časem nějaké ty obrázky zveřejním..., ale k tomuhle článku by se asi moc nehodily ;)

Začala jsem sjíždět seriál...a baví mě to. Aspoň něco..., protože na to musím jít pomalu. Anebo..."to" spíš musí přijít pomalu za mnou... Už se těším, až zas budu ráno ráda vstávat a večer budu moct usnout. Rána a večery jsou nejhorší. A někdy i to mezi tím...