Omnia vincit amor?

To, co cítím, se nedá popsat slovy.
Strach, smutek, něco uvnitř mě svírá, každou chvíli mi začne hrozně bít srdce a dech se krátí...
Zní to přehnaně, klidně tomu nevěřte, ale je to tak.
Mám strach ze všech těch fotek, ze všech vzpomínek, ze všech volných minut, prázdnin a slunečných dnů.
Nedovedu si představit, jak budu fungovat. Bojím se, že jsem právě ztratila drive. Kus sebe. Chyběl mi, i když stál vedle mě. Myslela jsem si, že na všechno vyzraju prací, i z bezpečnostních důvodů jsem si toho nabrala tolik..., ale teď se bojím, že jsem se zastavila. Já jsem se zastavila a všechno kolem jede dál.
Jak dlouho to bude takhle neskutečně bolet? Proč teď, když začlo jaro? Proč teď, když budou kvést tulipány? co budu dělat 1. Máje? Klepu se.
Čtu maily, čtu maily, v nichž jsou viditelné smíšené pocity, ale i zklamání těch, kteří ho mají nejradši.

Dlouho jsem nepsala.

Je mu líp? Je šťastnější? Prý, že mně bude lépe. Není. Určitě se časem zase usměju, ale ne tak, jako s ním. Dala jsem mu všechno, všechny poprvé, všechny nejcennější chvíle, spoustu emocí a citu. Dal mi lásku, oporu, hodiny smíchu, nespočet krásných okamžiků... A teď tu není.
Budu vedle něj s pocitem, že je tak blízko a stejně ho nemohu mít.
Ještě minulý pátek chtěl, abych mu napsala, že jsem v pořádku dorazila domů. Tento pátek už ho to nezajímalo. Ještě ve středu mi psal na dobrou noc...vždycky říkal, že to není ze zvyku, ale proto, že mě má rád. Ve čtvrtek už nenapsal. A nenapíše. Ale rád mě prý má. Bolí to. Moc.
Posledních čtrnáct dní jsem psala básničky a přemýšlela o nejhorším. Ale tolik jsem věřila...
Prý, že mohu kdykoli přijít..., ale jak ho znám, tak on určitě nepřijde. A už se ani nebudeme moc potkávat. Po tak dlouhé době to bude těžší, než si vůbec dovedu představit. Samozřejmě pro mě.

Věřím tomu, že má city. Každý je má. A jestli mě má rád, musely ho ty mé slzy tak bolet...nezaslouží si to. Někteří dokonce říkají, že on si nezalouží mě (dokonce i jeden, od kterého bych to nikdy v životě nečekala, protože ho bezmezně miluje). Že prý se k sobě nehodíme, říká on. Máme se rádi, říkám já. A kdybychom jenom trošku chtěli...kdyby jen trošku chtěl.
Na nikom mi tak nezáleží, jako na něm. Snad mu bude lépe. Jen ho nechci úplně ztratit, když se máme rádi.
Jedno je ale jisté, zranil mě. A moje čtvrteční slzy (a možná i ty z jiných dnů) asi zase zranily jeho... Tak jsme se zranili navzájem či co... To bylo zajisté zapotřebí, že?

Hrošokožec a Spolubydlička... Dam a Miši... Děkuji.
Zase se na chvíli odmlčím. Čím delší text, tím více slané vody v klávesnici...
Zhluboka se nadechnu...a...už mi zase šíleně bije srdce.

Barvičky tentokrát nejsou zapotřebí...a venku je tak krásně...úplně na červený přehoz. Sama? Ne.