Dala jsem mu kus dětství, nejšílenější puberty, ale i první jisté kroky a rozhodnutí. Emoce, city, čas...stud...
Je mi smutno, co víc říct... Dýchám, ale hlava tak bolí...a uvnitř svírá cosi jako prázdnota. Utekl ze mě, ale já mám pro něj vyhrazeno takového místa...
Když mi včera ten usměvavý dvoumetrový vychovatel položil ruku na hlavu a zeptal se, co je, píchala jsem zrovna špendlíky do nástěnky. Řekla jsem, že nic a pak mi pomalu začaly stékat slzy po tvářích.
Jsou to takové návaly. Nepláču celý den, většinou mě to popadne na dvě minuty, ale předtím i potom se nemohu soustředit a myšlenky běhají hlavou jak šílené...
Hlavně ať prý moc nemájuju. A já si říkám, hlavně ať to nedopadne jako kdysi...
Děkuji maminko, děkuji tatínku...obdivuji Vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat