Včera jsem dorazila do Dolní Lipiny u města Rozbřesku, poznala konečně legendární babičku a hrabala listí. Cesta vlakem byla docela nudná. Chtěla jsem číst, ale pořád jsem poklimbávala. To je asi dobře, protože mám hlavu tak akorát k prasknutí...
Za ten týden, co ten, jenž je před N. nepíše na dobrou noc a dobré ráno, nedává pusu na snídani a nemůžu za ním jen tak přijít, i když je hezky a hned bych ho chytla za ruku a vytáhla na přehoz, jsem se moc nepohla z místa. Prý se mu stávám vzdálenější. Co k tomu říct...? On ode mě asi nechce slyšet nic, jinak by neodcházel...
Bojím se, že na mě zapomene. Že budu jednou z mnoha holek v sukni a s výstřihem. Že už nikdy nebude mít chuť mě jen tak vidět... Že...
Za ten týden jsem tolikrát šáhla po mobilu a začala psát sms-ku...tolikrát jsem uložila mail do složky koncepty a tolikrát jsem se musela držet, abych se nerozběhla a...
Vždycky to bylo o tom samém. Chtěla bych, aby věděl, že jsem pořád tady. Že mi chybí. Že se mi bez něj špatně směje. Že kdykoli by přišel, povídala bych si s ním (o což prostě nestojí, chápu...). Že kdyby ho za pár měsíců napadlo mě vidět, může se klidně ozvat sám... A já nevím, co ještě...
Dneska jsme spolu měli odjíždět pryč. Myslím, že by se tím spousta věcí vyjasnila. Upekla bych mu koláč a v noci bych se přitulila...to už taky asi nebylo to, co chtěl. Sobecky jsem si šla za svým a neohlížela se na něj? Když jsem se na něco zeptala, často nepřišla odpověď... Kruci... Teď už stejně sama nic nevyřeším. Láska je tvoření - každou minutu musíme o ní usilovat... Oba.
Ale je to celé nešťastné. Takové hezké prázdniny jsme mohli mít..., ale to se mu asi taky nechtělo. Tak proč celou dobu nic neřekl? Všechno je řešitelné. Jen se musí chtít. Nebyla jsem dost dobrá, tak nechtěl... Chce být sám anebo jen nechce být se mnou? Odpověď je bohužel asi jasná. A moc mi nepřidá... Nejsem totiž z těch, co by si řekli, že když mě nechce, tak za to nestojí. Znám ho tak dlouho, že vím, že za to stojí.
Takových moc není. Takových, co nosí tulipány, doprovází domů, starají se a pečují, otevírají dveře, jsou věrní a rozumí vám. Je pravda, že poslední dobou to nebylo úplně růžové, ale všechno to mělo řešení. Ehm, očividně nemělo, protože do toho už nechtěl investovat...což je škoda, jelikož jsme měli dle mého názoru pěkně našlápnuto. A ten vánoční dopis, v němž bylo ono zakázané slovo...co se stalo mezi koncem prosince a dubnem? Kde nastala chyba? Byla jsem možná moc kritická... Z rádia hraje Angie a mně je smutno...
Má hvězduplná tma má zataženo. Chci utéct někam daleko... Dlouho jsem se necítila takhle mizerně.
Takového času…a takových snů…
Když nad tím teď tak přemýšlím, je jaro. Stejně jako onehdy. Na jaře bývám nejhorší. Možná, že jsem si to ani neuvědomovala, ale třeba to bylo i těmi náladami... Království za lásku, za slova, za omyl!
Z pavoučí sítě uletivší motýli
Zmizela láska, zmizelo snění...
zmizelo sladké opojení.
Když naposleds' mě hladil po šíji
a já cítila v břiše motýly,
věděla jsem, že je to ze zvyku.
Vzdorovala jsem tomu návyku.
Nešlo to lehce, nejde to ani teď,
odolávat pokušení, necítit Tvůj tepý dech.
Když slzy kanou do polštáře,
to už i pavouk síť svou páře,
by našel místo, kde je děravá.
Tak jako já si tiše nadává.
Pak o půlnoci s havou skloněnou
rozmlouvat nejde již ani s ozvěnou...
Byls' skoupý na slovo, ale vždycky jsi tu byl,..
Království za lásku, za slova, za omyl!
Paprsek dopadá na zídku v sadu jako kdysi,
kde je mé druhé já? Potichu popláči si.
Žádné komentáře:
Okomentovat