Vracím se v čase... Kdybych si oči vyplakala...

...a jako moře byl můj žal...

Největší problém mi činí asi písničky ze Starců na chmelu...a pak taky z Lotranda a Zubejdy, osamocená jízda v kupé vlaku a procházky po Malé Straně a Újezdu.

Vrátila jsem se z Dolní Lipiny u města Rozbřesku. Bylo to tam báječné. Dostala jsem super ponožky s ovečkou. Jen mě trochu bolela hlava a zdál se mi ošklivý sen...a pořád jsem měla v hlavě to samé.
Ale mám slabost pro Vebří rodinu. Jsou skvělí. To nejde slovy popsat...

...

Mám ráda všechny Tvoje nálady, i ty zamračené.
Mám ráda Tvoje vtípky a poznámky.
Mám ráda Tebe.

Tebe, i Tvou občasnou nedůtklivost.

Miluju Tvůj smích.

Vím, nestojí to jen na mně a jsem tedy asi docela sobecká.

Chybíš mi, moc...

Snad je mu i líp a má větší klid, protože jinak už bych v tom vážně neviděla smysl...

Víte co??? Já jsem si prostě a jednoduše otevřela staré složky v počítači a početla jsem si, co jsem kdysi psala...co jsem psala v březnu a dubnu 2006...
Je to smutné, ale je to tak...cítila jsem se tehdy zhrzená a zklamaná. Byla jsem smutná a neuměla jsem s tím zacházet. Překvapovala jsem svými reakcemi sebe sama... Nechápala jsem a nevěřila... Psala jsem smsky, které jsem neodeslala; psala jsem dlouhé wordové dokumenty a později i na blog... Ano, to tehdy jsem založila Marí's Head. Počátky Hvězduplné Tmy jsou ale smazány. Některé z nich se u mě v počítači ještě zachovaly, a když si je teď čtu, říkám si, že jsem o několik desítek procent silnější. Psala jsem taky komentáře k pasážím z Malého prince...ty jsou ale moc osobní...je tam o růžích, o princi a o tom, jak jsem to všechno vnímala já. S odstupem času je docela zajímavé si to přečíst. Zajímavé a děsivé. Teď se děsím taky. Děsím se, že se mi už nikdy nevrátí...

Pro ilustraci přikládám citace z několika počítačových vypsání... Z dávného blogu nic, to bych neuměla vybrat a vůbec...

"...Ale už mě po několikáté nepřivítá polibkem, ba ani tím sebemenším pohledem. Možná, že pak někdy přes den prohodí velice, ale velice potichu „ahoj“ nebo „čau“. Dneska jsem ho potkala na večeři. Úplně mě ignoruje. Je mi to líto, ale vím, že se se mnou nebaví kvůli tomu, abych to neměla těžší. Bojím se toho, že se teda se mnou „pořádně“ nebude bavit už nikdy. Škoda, je to fajn kluk… ..."

"...Naprosto ze dne na den změnil denní režim a nebylo vidět jakékoliv tápání ani zaváhání. ..."

"...A co by vám dala malá, viditelně neviditelná, zraněná, ale o zážitky bohatší holčička za radu? Neříkejte napořád, říkejte stále ještě pořád. Je to delší, ale pak to možná méně bolí. A když přijde štěstí, jděte do toho po hlavě. Dejte do toho všechno! Jinak si to nemůžete užít a až to skončí, budete stejně zklamaní…třeba ne tolik, ale zas nebudete pamatovat tolik toho nádherného, opravdu nádherného pocitu štěstí. ... A co takhle přestat s tím, že všechno má svůj konec, takových ještě bude, když všichni víme, že konce jsou, ale být nemusí, a takový už žádný nebude. Nebude ani takové štěstí (a to neříkám, že menší nebo větší) ani taková stejná nová poprvé ani takové stejné nové zkušenosti a už vůbec ne takový stejný člověk. Každý je jedinečný. Nikdo vám nikoho nenahradí. ..."

"...A on tam sedí, směje se a pije Sprite. Šťastnější, než kdy předtím…kdo ho zná, si toho prostě musí všimnout! …"

- tak i takové věci jsem tehdy psala... Převažovaly zoufalé výkřiky, ale ty jsou taktéž nepublikovatelné.


Jdu si vybalit batoh. Hezký večer.