Papám a zbaběle čekám na prázdniny

Minulý týden už to bylo všechno jen tak tak...to už jsem si říkala, že je to dobré se špatným docela v rovnováze a tak bylo ještě docela možné zaměřit se na motýly a vůbec...jenže co teď?
Za mnou spí na břiše ten, co je před N. Byli jsme tu spolu na víkend. Celá vesnice byla v sobotu večer provoněna naším kulinářským výtvorem a my jsme ty bramboráky spořádali tak rychle, že jsem ještě stihli společně zakotvit na gauči a usnout.
V neděli jsem zas potkla závislou nezávislačku, která má taky něco společného s hmyzem...s takovým tím červeným s černýma tečkama. Byla ztělesněním dobré nálady. Zářný příklad toho, jak mohou druzí natolik zapůsobit na zdánlivě usazeného a o svém přesvědčeného jedince a zapříčinit tak dobro. Způsobit mu štěstí. Vnést všední neobyčejnost a hmyzí oslovení do jeho občas i prosmutněných dnů. Udělalo to na mě velký dojem a jelikož toho zapříčinitele oné pozitivní změny neznám, dlouho jsem přemýšlela o tom, jaký to asi musí být člověk a jakou nesmírnou náhodou narazil zrovna do závislé nezávislačky... Ta mimochodem byla tak vysmátá, že jí až bolely tváře, jak měla pořád koutky daleko od sebe roztaženy v širokém úsměvu.
Setkání s touto téměř zcela novou osobou, stále však stejnou nezávislačkou ve mě vyvolalo mnohé pocity. Celé se to odehrálo v Praze, kterou mám nadevše ráda, takže o to více se mi to líbilo. Až se mi nechtělo zpátky. Moje fobie z některých lidí se prohlubuje, potřeba soukromí se zvyšuje a chuť poslouchat některé výsměchy či jedovaté poznámky, tak tu jsem snad neměla nikdy. Dnes odpoledne (vlastně spíš celý den) mi v hlavě dokolečka jezdí jen "proč?" a "za co?" a "jakto?" atd., což samozřejmě někdy také říkám nahlas a to kupodivu může pomalu začít otravovat mé okolí...a jsme zase v nějakém podivném kruhu, že?...Inu, ještě, že když je ta možnost, je mé okolí celkem milé a vnímavé. Spolubydlička, tu obdivuji...toho, co je před N také.

Pomalu dojídám popcorn a tak jako kyselina působím na cizí zásoby jídla, jenže smůlička...on stále ještě spinká a už zas sebou začal cukat;o) Copak se člověk může ubránit tomu, že jeho ruka v pravidelných intervalech samovolně sahá do pytlíku a vytahuje pár rozpukaných bílých "mráčků" (tak té zahřáté kukuřici říkám já...) ?
Jídlo mě vždycky dokáže alespoň na chvilku uklidnit. Byla doba, kdy jsem si každou přestávku brala suchý rohlík, jenž jsem pak po kouscích uždibovala. Jakmile jsem se trošku soustředila na jídlo, bylo vše zas o něco lepší. Takhle to ale nejde řešit do nekonečna. Jedině že bych snad chtěla nakynout a prasknout...(?) Začíná mě to zmáhat.

Mimochodem, jestli budete někdy ráno ležet v posteli, nebude se vám chtít do školy a budete se muset přemluvit k tomu, abyste vstali a ještě před tím, než se nasnídáte a umyjete, skočili do bazénu, zjistila jsem, že na mě funguje, když si ještě v teple pod peřinou vyjmenuju všechny důvody, proč nevstat. "Budu unavená, nikam se mi nechce, on určitě zaspí, voda bude studená, neuplavu ani tempo...mám to zapotřebí?" A pak vstaňte, už nad ničím nepřemýšlejte, upalujte do bazénu a věřte, že budete nadšeni. Souvisí to tak trošku s Máji těšícím se pravidlem. Čím více důvodů máte proto, abyste nevstali a nikam nešli a čím víc se vám nechce, tím bude požitek z následného plavání intenzivnější a tím více vynikne ten fakt, že je to vlastně docela fajn. Nakonec jsem po necelé tři čtvrtě hodině vylezla z bazénu a cítila jsem se skvěle;)
Jo a taky před chvílí znovu probíhal jeden z marných pokusů udělat ze mě velkou grafičku. Připadla jsem si jako největší trdlo. Strašně se mi líbí, co všechno se dá v takovém programu vytvořit, ráda se koukám, když to někomu jde, ale je pro mě nepředstavitelné, že bych si snad měla zapamatovat tu spoustu kroků a kliknutí k dokonalosti výsledného výtvoru...
To znamená, že sem zatím asi žádný svůj výtvor neumístím, jelikož není...ale třeba někdy bude...zatím jen vytvářím pětibarevné kombinace. Kdyžtak se mrkněte sem. Mě to nadchlo a zuřivě bojuju o hvězdičky. Třeba i s barvama mojeho pyžama.

Bezradně přemýšlím, co dělat proto, aby mi bylo líp a asi budu zbaběle čekat na začátek prázdnin. Těším se. Těším se do Černé Díry; na chvilku pryč z jedné vesnice do druhé; na toho, co je před N v jiném prostředí a na ostatní lidi, kteří mě mají rádi. Zejména pak na Miši, protože tu už jsem zase neviděla věčnost.

Nevím proč, ale nějak mám zas chuť uveřejnit něco od mého oblíbence Fulghuma. Opět první Třetí přání a opět jedna moudrá pasáž vysvětlující jednu z dalších tajemných a zdánlivě složitých věcí, které někdy neumíme pojmenovat a tak je nazýváme "to něco"...a pod. :

"…Právě teď se motá v labyrintu vlastní hlavy, ale dojde do středu a zase vyjde, kudy na začátku vešel. Myslí si, že chodí světem v přestrojení. Ale já tvrdím, že je převlečený sám za sebe.

Podstatou tohoto problému je pojem, jímž němečtí filosofové označují určitý typ sebeuvědomování. Myslím, že první to použil Heidegger. Tím pojmem je eigentlich. Označuje jedinečnost podstaty každého člověka – to v nás, čemu neutečeme, čeho se za všech okolností držíme zuby nehty, co neodpadne ani při všech možných životních bouřích, jímž procházíme."

-držím se zuby nehty, nebudu jiná, zvládnu to, -slibuju;) a taky se tím možná vysmívám těm, kteří si myslí, že se kvůli nim budu nějak zásadně měnit...