Tak tohle bude zmatené, dosti zmatené..., ale pořád můžu být ráda, že tohle nepíšu ve dvou;D (díky dalším šmoulím tabletkám se tohle už vážně nemůže nějakou dobu přihodit...úúúúf;D ); že jsem ještě neumřela, že mi nevyschlo v ústech z téměř týdenního nemluvení, a že jsem nezavinila smrt prasknutím hlavy mé oběti, do které jsem včera hustila všechno to, co ve mě ještě zbylo, co ze mě přetejkalo a co přebývalo...s výjimkou věcí, které vážně nemůžu jen tak říct nebo napsat někam jinam něž do sešitu, kterej toho má taky už chudáček dost za sebou...je plnej výkřiků z absolutní nudy... - Jestli jsem nějakou totiž někdy zažila, tak jedině na farmě na samotě, absolutně odříznutá od civilizace s partičkou permanentně nalitejch třech manželskejch párů...z toho jeden a to zrovna ten, který si říká moji rodičové, prožívá silnou krizi po devatenácti letech manželství...chtějí se totiž mermomocí dožít dvacítky víc, ale zdá se, že je to vážně těžký...až mě to děsí...k tomu se to odráží na mě a na všechny, co se připletou do míst, kam až dolehne jejich jekot, štěkot a podobné výjevy...v některých chvílích i maminčin brek... Ještě u nás nelítají talíře ani vázy, bojim, bojim, co ještě přijde...
Vážně jsem sem nepsala už dlouho, takže jsem se ani nezmínila o konci školního roku, který byl velmi neobyčejný zvlášť pro mě....skončil dřív a k tomu ještě uzavřel jednu z etap (snad ne úplně...). Pořád jsem si to ještě dokonale neuvědomila, budou to ještě šoky a procitnutí...až v září mě hoděj do ledový vody, tak snad se mi z toho nezastaví srdce... Pár srdcí taky bude muset přežít vstávání sněhuláků z louží a návrat k něčemu, co tu ještě nebylo neboli přetáčení kazety na část filmu, kterou jsem nechtěla nebo nestihla vidět...či spíš, nebylo mi to umožněno. Místo každý den kromě víkendu, budu teď úpěnlivě čekat na středu a o víkendu utíkat z domu...Přirozený a jak by se dalo tvrdit i tzv. "normální" (to mě přivádí k myšlence, že stále hledám TU PRAVOU definici normálnosti) vztah má totiž vývin poněkud opačný... Nejdřív se vidíte míň a pokud všechno klape a funguje, chcete se vidět víc...v pokročilejším věku a stádiu vztahu se k sobě ti dva nastěhujou a začnou spolu třeba žít...dokud to klape, tak se ten vztah pomalu rozvíjí a otvírají se další a další obzory...ano, to bych nebyla já, aby tomu nebylo naopak... Seník, školní kavárna a jiná zákoutí králíkárny mi budou odepřeny...uvidíme jen, jak se s tím vyrovnáme, jak čas poběží vně plotu, a jestli bude oboustranná snaha (doufejme;o) ) a ta láska, která má prý přenášet i hory, stačit k tomu, abychom skloubili králíkárnu s širým světem a dokonce srovnali i časy na hodinách tam a za venku...bude to těžké, bude to zkouška, bojím se, ale dám do toho zas kus Máji a všechno ostatní, co jen budu moci.
Neztratit kontakt nejen s jedním důležitým XYem, ale i s dalšími také nesmírně důležitými a hlavně s mou hlavou provázanými osobami, bude taky těžké...nejde si namlouvat, že už o mně dávno nemluví, jako bych neumřela, a že to, co teď plánujem jak bude super, se nakonec ani nebude mít šanci uskutečnit...k mému velkému smutku...A zas to samé...jsou to absolutně rozdílné světy "za plotem a vně"...a proto i jen nařídit stejně hodiny, je velmi těžké a dá to zabrat...Snad se tedy prokáže to, co tvrdí všichni ti neznámí známí páni, kteří se podepisují pod citáty..."Láska hory přenáší." ...a podobně... "V nouzi poznáš přítele"...nestojím o nouzi, chci poznat přátele a nemusí nastat nouze....prostě nám jenom půjdou jinak hodinky...(pana Murphyho bych nechala spát a naladila bych se na pozitivnější vlnu...ano, čtete dobře, chci se ladit na pozitivní vlnu....bohužel, jsem si jista, že když to výjimečně udělám, neujdu pak zklamání...:( ) Tady asi nebude stačit držet palce, viďte? -je toho totiž bohužel hodně, co má šanci se pokazit...a obávám se, že stačí maličkost a všechno může spadnout...:(
Střípky z dob hezčích než jsou prázdniny a regulérní školní rok...střípky z času nikoho, z času naší třídy...z času těch, co si to vždycky umí užít, když je příležitost, tak maximálně:
...nejkrásnější je, probudit se vedle něj...
...nejkrásnější je, dívat se, jak usíná..
...nejkrásnější je, se s ním smát...
...nejkrásnější je, si s ním povídat...
...nejkrásnější je to ticho a pohled do medovejch očí...
...nejkrásnější je každá chvíle s ním...
...nádherný je, když jste s lidma, který vás maj´ rádi...
...nádherný je, když vám to řeknou...
...nádherný je, věřit tomu, že se všechny ty plány, o kterých s nimi mluvíte, uskuteční...
...nádherný je, když se máte od koho pořád co učit...
Nakonec je nádherný, když máte po kom si stejskat...Když se po vás někomu stejská...Když někomu chybíte...Když máte komu zavolat, napsat a na koho myslet... a ještě je spousta nádhernejch věcí spojena nejen s XYem, ale i s těma všema, co na mě dávali pozor, co mě poslouchali, co po mně četli ty slohy a eseje, co jsem jim snad naslouchala i já a třeba i občas tu pomoc oplatila...Stejská se mi, je to dobře a je to úžasný, že se mi má po kom stejskat:o)
Děkuju:) - o vzpomínkách na králíkárnu a snad i o dalším kontaktu s ní...tak se asi začne vybarvovat můj černý blog do budoucna...taky samozřejmě ta studená voda kolem, kam mě hodili je tak, bez ptaní a naštěstí v plavkách...
...a pokaždý tam bude spousta třech teček a nakonec vždycky jedno DĚKUJU, protože jim a celýmu tomu divnýmu kousku světa za plotem, mám opravdu ještě dlouho za co děkovat...
Tak se mi nepodařilo sem napsat nic z toho dalšího, k čemu jsem se chtěla vyjádřit...třeba o té krizi po devatenácti a více letech...o té absolutní nudě, o následném vypovídání a o tom, co se dělo v mojí hlavě...o snobské jachtě na moři...o jednom sluncem prozářeném deštivém odpoledni pod stromy ve Hvězdě...a ani jsem neshrnula, co se vlastně všechno dělo ke konci pobytu v králíkárně...dokonce se nedostalo ani to, jak se ze mě stal knihomol...jéje, jéje...a to každou vteřinou přibývá spousta dalších věcí, které se staví do fronty...tohle je jen pocit z té fronty a jednotlivé položky na jezdicim páse začnu markovat hned, jak to bude možné...neskončí to, pořád je co vyťukávat a odpípávat...budu všechno poctivě a pilně dál házet do černého nákupního koše...Ano, občas je igelitka plná, musíme vyndat další a začít plnit od začátku...dokonce se občas naplní i vozík a to je pak na řadě další zákazník..., ale pokladní zůstává stejná;) Po konci směny se jde vyspat a pak znova do práce, aby měla peníze na výbornou čokoládu, kterou si pak koupí na ty dlouhé zimní večery a na léto ta skvělá čokoládová zmrzlina...a tak pořád dokola...někdy se zákazník směje a jindy má špatnou náladu, občas má ta čokoláda kaz a tak mi je pak pěkně blbě...realita...a já jsem pesimistický realista;D
Vážně jsem sem nepsala už dlouho, takže jsem se ani nezmínila o konci školního roku, který byl velmi neobyčejný zvlášť pro mě....skončil dřív a k tomu ještě uzavřel jednu z etap (snad ne úplně...). Pořád jsem si to ještě dokonale neuvědomila, budou to ještě šoky a procitnutí...až v září mě hoděj do ledový vody, tak snad se mi z toho nezastaví srdce... Pár srdcí taky bude muset přežít vstávání sněhuláků z louží a návrat k něčemu, co tu ještě nebylo neboli přetáčení kazety na část filmu, kterou jsem nechtěla nebo nestihla vidět...či spíš, nebylo mi to umožněno. Místo každý den kromě víkendu, budu teď úpěnlivě čekat na středu a o víkendu utíkat z domu...Přirozený a jak by se dalo tvrdit i tzv. "normální" (to mě přivádí k myšlence, že stále hledám TU PRAVOU definici normálnosti) vztah má totiž vývin poněkud opačný... Nejdřív se vidíte míň a pokud všechno klape a funguje, chcete se vidět víc...v pokročilejším věku a stádiu vztahu se k sobě ti dva nastěhujou a začnou spolu třeba žít...dokud to klape, tak se ten vztah pomalu rozvíjí a otvírají se další a další obzory...ano, to bych nebyla já, aby tomu nebylo naopak... Seník, školní kavárna a jiná zákoutí králíkárny mi budou odepřeny...uvidíme jen, jak se s tím vyrovnáme, jak čas poběží vně plotu, a jestli bude oboustranná snaha (doufejme;o) ) a ta láska, která má prý přenášet i hory, stačit k tomu, abychom skloubili králíkárnu s širým světem a dokonce srovnali i časy na hodinách tam a za venku...bude to těžké, bude to zkouška, bojím se, ale dám do toho zas kus Máji a všechno ostatní, co jen budu moci.
Neztratit kontakt nejen s jedním důležitým XYem, ale i s dalšími také nesmírně důležitými a hlavně s mou hlavou provázanými osobami, bude taky těžké...nejde si namlouvat, že už o mně dávno nemluví, jako bych neumřela, a že to, co teď plánujem jak bude super, se nakonec ani nebude mít šanci uskutečnit...k mému velkému smutku...A zas to samé...jsou to absolutně rozdílné světy "za plotem a vně"...a proto i jen nařídit stejně hodiny, je velmi těžké a dá to zabrat...Snad se tedy prokáže to, co tvrdí všichni ti neznámí známí páni, kteří se podepisují pod citáty..."Láska hory přenáší." ...a podobně... "V nouzi poznáš přítele"...nestojím o nouzi, chci poznat přátele a nemusí nastat nouze....prostě nám jenom půjdou jinak hodinky...(pana Murphyho bych nechala spát a naladila bych se na pozitivnější vlnu...ano, čtete dobře, chci se ladit na pozitivní vlnu....bohužel, jsem si jista, že když to výjimečně udělám, neujdu pak zklamání...:( ) Tady asi nebude stačit držet palce, viďte? -je toho totiž bohužel hodně, co má šanci se pokazit...a obávám se, že stačí maličkost a všechno může spadnout...:(
Střípky z dob hezčích než jsou prázdniny a regulérní školní rok...střípky z času nikoho, z času naší třídy...z času těch, co si to vždycky umí užít, když je příležitost, tak maximálně:
...nejkrásnější je, probudit se vedle něj...
...nejkrásnější je, dívat se, jak usíná..
...nejkrásnější je, se s ním smát...
...nejkrásnější je, si s ním povídat...
...nejkrásnější je to ticho a pohled do medovejch očí...
...nejkrásnější je každá chvíle s ním...
...nádherný je, když jste s lidma, který vás maj´ rádi...
...nádherný je, když vám to řeknou...
...nádherný je, věřit tomu, že se všechny ty plány, o kterých s nimi mluvíte, uskuteční...
...nádherný je, když se máte od koho pořád co učit...
Nakonec je nádherný, když máte po kom si stejskat...Když se po vás někomu stejská...Když někomu chybíte...Když máte komu zavolat, napsat a na koho myslet... a ještě je spousta nádhernejch věcí spojena nejen s XYem, ale i s těma všema, co na mě dávali pozor, co mě poslouchali, co po mně četli ty slohy a eseje, co jsem jim snad naslouchala i já a třeba i občas tu pomoc oplatila...Stejská se mi, je to dobře a je to úžasný, že se mi má po kom stejskat:o)
Děkuju:) - o vzpomínkách na králíkárnu a snad i o dalším kontaktu s ní...tak se asi začne vybarvovat můj černý blog do budoucna...taky samozřejmě ta studená voda kolem, kam mě hodili je tak, bez ptaní a naštěstí v plavkách...
...a pokaždý tam bude spousta třech teček a nakonec vždycky jedno DĚKUJU, protože jim a celýmu tomu divnýmu kousku světa za plotem, mám opravdu ještě dlouho za co děkovat...
Tak se mi nepodařilo sem napsat nic z toho dalšího, k čemu jsem se chtěla vyjádřit...třeba o té krizi po devatenácti a více letech...o té absolutní nudě, o následném vypovídání a o tom, co se dělo v mojí hlavě...o snobské jachtě na moři...o jednom sluncem prozářeném deštivém odpoledni pod stromy ve Hvězdě...a ani jsem neshrnula, co se vlastně všechno dělo ke konci pobytu v králíkárně...dokonce se nedostalo ani to, jak se ze mě stal knihomol...jéje, jéje...a to každou vteřinou přibývá spousta dalších věcí, které se staví do fronty...tohle je jen pocit z té fronty a jednotlivé položky na jezdicim páse začnu markovat hned, jak to bude možné...neskončí to, pořád je co vyťukávat a odpípávat...budu všechno poctivě a pilně dál házet do černého nákupního koše...Ano, občas je igelitka plná, musíme vyndat další a začít plnit od začátku...dokonce se občas naplní i vozík a to je pak na řadě další zákazník..., ale pokladní zůstává stejná;) Po konci směny se jde vyspat a pak znova do práce, aby měla peníze na výbornou čokoládu, kterou si pak koupí na ty dlouhé zimní večery a na léto ta skvělá čokoládová zmrzlina...a tak pořád dokola...někdy se zákazník směje a jindy má špatnou náladu, občas má ta čokoláda kaz a tak mi je pak pěkně blbě...realita...a já jsem pesimistický realista;D
...výhodou je, že se dobří zákazníci čas od času vracejí...
Žádné komentáře:
Okomentovat