Pozitivně naladěná očekávání...a čas běží a běží...(ještěže tak:o) )

Uááá:) Jsem zpět, jsem zpět, jsem zpět!!! Jak už jsem napsala na naši třídní nástěnku, užívám si háčků, čárek, kroužků a všech možných vymožeností české klávesnice. Celý včerejší večer jsem byla s babi, což bylo perfektní...dneska jsem ji vyslechla, pečovala o ní, dávala jsem jí čokoládovou zmrzlinu, vařila jsem jí kafe a žehlila jsem...pak jsem jí pomohla vybrat dárek pro bratránka a doufám, že se jí dneska bude alespoň o trošku lépe spát...je nějaká špatná...ona říká, že je to kvůli těm jejim harantům...já říkám (pro jistotu jen v duchu), že toho má za sebou vážně hodně a neměla to v životě vůbec jednoduchý. Je jí sedmdesát, je aktivní, fit a na svůj věk velmi zdravá a výkonná. Musím říct, že byla v každé situaci veselejší mysli než já, ale teď mám o ni vážně strach...vůbec se mi nezdá, je špatná, nervózní, nerozhodná, vyčerpaná...ustaraná a kdo ví, co ještě...bojim, bojim:( Pořád vymejšlim, jak bych jí jen mohla pomoct nebo aspoň povzbudit...Je sama se sebou strašně nespokojená, zdá se mi, jako by si snad myslela, že zklamala či co...:( Nevím, jestli by si ale nechala pomoct, kdybych to nějak zařídila...(určitě se o to tedy pokusím a doufám, že se s tím bude dát něco dělat...) Vím, že se lidé mění, že stárnou, a že všechno nebude pořád perfektní, ale mnohem horší než újma na zdraví fyzickém je mnohdy ta na tom psychickém... Ano, dle mého názoru to tak je...duše, pokud to, co tak bolí a rentgen ani sono to neukáže, duší je, dokáže bolet daleko víc než vřed nebo zlomená noha...Problém je také s léčením...existují sice prášky, ale málokdy jsou tak spolehlivé jako náplast nebo sádra...operovat nebo dokonce jít na plastiku s duší...to nejde...

Jinak jsem šťastná, že jsem po necelém měsíci zase doma:) Je to super se zas válet ve vlastní posteli, roztřídit konečně všechny věci ve skříni a v poličkách... Smutné snad bylo jen to, když jsem si vylepovala po pokoji fotky a dávala je do rámečků...to jsem měla slzy nejen v očích, ale poté i na tvářích...Když jsem se koukala, jak tam tak všichni stojíme a strašně se proti slunci šklebíme, téměř půlka třídy "zadaná", různě mezi sebou v objetí...moje spolubydlící (na kterou se už pozítří moc těším); XY, na kterého si ještě budu muset docela dlouho počkat:´( a vlastně všichni ti lidé, kteří mi tak moc pomohli, s kterými jsem se tolik nasmála a nablbla...:( Chjo, vážně mi chybí...:´(

Úspěšně jsem zakončila druhý týden s ActiLingua Academy ve Vídni a jsem za to ráda...když se tak zpětně podívám, byla to dobrá zkušenost. Vážím si škol do kterých chodím; vidím, jak mám kolem sebe výjimečné kamarády a vůbec všechny lidi, s kterými přijdu do bližšího kontaktu (ale učitelé tam byli skvělí;)-zvlášť "Sheker sultan Steve Steve" ;) )...jak nám v králíkárně dobře vařili...jak se ten povinný program občas hodí...jak je čeština a česká klávesnice krásná...a spousta dalších věcí...Děkuji:)
Zvládla jsem i dyli-dyli;) ...všechny mě vroucně objaly, zabránila jsem, aby mi dali pusu:D, popřály mi šťastnou cestu a řekly, že určitě napíšou...všechno velmi upřímné, já vím...(mimochodem, ta jedna mi zapomněla vrátit MOJE nůžky na nehty!!!:/ )
Rozloučila jsem se se svou maďarskou spolubydlící, která mi přišla jako jedna z mála upřímná a milá...dalo se s ní bavit o všem, procvičila jsem si s ní angličtinu a naučila mě pár slovíček maďarsky, takže byla i užitečná;)
Párkrát jsem si nechala nalít na DonauInselu, tam jsem pochopila, že opravdu všeho s mírou;) ...nakoupila jsem kopu dárků a mám strašnou radost z toho, že je postupně předám a vidím, že udělají radost:) ...přilepšila jsem tam i jednomu Arabovi, který provozoval netcafé, protože se vážně vsadím, že jsem tvořila podstatnou část jeho příjmu za těch čtrnáct dní;D ...začala jsem se ve Vídni dobře orientovat, hlavně dokonale zvládám všechny ulice kolem Favorritenstrasse a celej ten jejich U-Bahn;) ...a samozřejmě jsem dostala závěrečný certifikát z úrovně Mittelstufe2, juchůůů...řekla bych, že narozdíl od Toskánska, tohle opravdu nebyly zas až tak ztracené týdny...i když, vždycky může být líp a doufám, že taky ještě bude;) ...-předpoklady k tomu jsou;)

Teď už jen jeden den a stanu se na chvíli pro změnu průvodkyní:) naštěstí tentokrát ne dyli-dyli, ale zkušené a originální spolubydličky z města rozbřesku:) Už se na ni moooc těším... Pak se KONEČNĚ uvidím s Miši a to celý týden v kuse, což bude nádhera...řekla bych, že se budeme překřikovat, nezastaví se nám pusa ani jedné a obě odjedeme s hlavou alespoň jednou tak velkou...pokud nám nepraskne;D ...nu a pak si zas pár dnů počkám, dám se do pořádku, chystám se potkat se se všemi možnými individui, která jsem tak dlouho neviděla...potom už snad nastane ta šťastná chvíle, kdy skočím do náruče XYovi, chytnu se ho jako klíště a už ho nepustím:o) ...(ano, chudáček...já vím, ale snad mu to nebude zas až tolik vadit;o) )

Och, jak se zdá, všechno bude alespoň na chvíli lepší...i když, člověk by měl spíše očekávat to horší, aby nebyl zklamaný...U mě je to vždycky tak, že když se nejvíc těším, je to největší průšvih:( Takže já se teď ale vůůůbec netěším;D Protože tohle prostě MUSÍ vyjít!!!


Ano, plánů je hodně, očekávání veliká...uvidíme, co vyjde a jak to dopadne...



PS.: Zprávy znovu zpoza daleko horšího plotu nejsou vůbec příznivé:( Musím se tedy něco pokusit udělat s babi a už vůůůbec nevím, co udělat pro tu druhou důležitou osobu...:(