Vlastně se nic neděje, čekááám...

Jak někdo může pořád myslet na to, co si napadlá na xicht, co si vezme na sebe a čím se navoní? Taky mi to není jedno, ale ve srovnání s mnoha mně známými maniaky (jsou mezi nima i kluci:D), jsem ještě slabý odvar:D... V poslední době jsem ale měla chuť ulítnout. Občas na nic nemyslet. Myslet, ale na něco, v čem se přece nedá najít nic černýho, kromě řasenky...nic, nad čím bych musela přemejšlet a nacházet v tom zádrhele...:) U Míši na chatě jsme si uspořádaly dyli-večer a dneska jsem byla nakupovat oblečení. Koupila jsem si tričko, na který jsem se jako správný nakupujícní maniak šíleně těšila:D Nakupovala jsem s "vyhlášenou" Norou;) Vybíraly jsme boty, kecaly, smály se...úplně trapný, ale skvělý odpoledne:D Legrace, fakt že jo:D To jsem přesně potřebovala. Ze všeho si chvilku dělat srandu, vyslechnout si rady od "zkušné";) a jen tak se flááákat:)

Všechno se ke mně vrací jak bumerang, všichni si vzpomněli a nemohou si odpustit tu spoustu keců...Tak jako všechno, i tohle, doufám přestane. Skončí to. Pesimista by se zeptal: "Co skončí dřív?" Nééé...já se neptám:D Jsem toho pocitu, že až skončí jedno, začnou další kecy, takže bych si nepomohla;) A až skončí všechno, všichni budou mít spoustu keců...:/ :D

Všechno jsme to probraly...došly jsme k závěru, že počkám...Počkáme:D I když nesnáším čekání...proč na něco čekat? To bych taky mohla čekat celej život... Tak snad se mi to čekání vyplatí... Dobře, dobře...možná je to tím, že se bojím, bojím se, co po tom čekání může všechno přijít...

Nic zvláštního se neděje. Myslím na to, jak jsem se cejtila před pár měsíci, a jak se cejtim teď. Když si představím, že je na tom teď někdo stejně, tak bych tu Báru nejradši objala, nacpala jí pusu čokoládou a poslala nakupovat s Norou:) Tzn. určitě aspoň jednu z těch tří čokolád, co máme v lednici zejtra povezu na oranžovou kolej přímo k Báře:)
Byla jsem u babičky, teď jsem doma...na nic moc nemyslím, jenom na zítřek...Těším se, až ho zas uvidím:o) Móc se těším...vlastně ho mám fakt plnou hlavu:o)

Sice jsem naprosto pochopila, proč někteří utíkají do světa, kde je černá jenom tužka na oči, ale zjistila jsem, že by to nebylo nic pro mě. Musím se vypsat, poslechnout si muziku, sníst "malilinko" čokolády, obejmout polštář, vybrečet se, uvařit si kakajíčko, zavolat Míše (nejlépe ji potkat...) a pokecat s kámošema:) Když je to všechno dohromady, jsem pak naprosto v pohodě...Když jenom něco, i to stačí:)ale musí to bejt v kombinaci s kámošema...a vždycky, vždycky mi pomůže babička:)
To všechno ale teď snad nebudu potřebovat...píšu pořád, bez polštáře nespím, s Míšou si píšu, kámoši mě neopustili, kako si můžu namíchat, čokoláda by se snad taky našla, IPod je mi věrnej a občas to bez pár slziček nejde...k tomu ale mám plnou hlavu Mar...:o)A to je krááása:), ne?


Láska je tvoření, den ze dne, každou hodinu musíme o ni usilovat. Neboť pak jedině žije. Neexistuje, čím bychom si ji zasloužili jednou provždy. (Oldřich Václavek)

-jo, jo...;) snažím se, snažím:D