Moje drahá, milá, moudrá a svá spolubydlící a JÁ "pitvačka tuneláková"...

Když jsem si znova četla ten včerejší článek a hledala jsem chyby a zapomenutá písmenka, docela jsem se divila...Takhle já obyčejně nepíšu...Možná to bylo tou situací...Většinou nepíšu ve spoldě, ale zavřená v pokoji. Většinou píšu v noci, abych měla dokonalý pohled na celý předešlý den a věděla, že už se nic extra stát nemůže. Včera už se vlastně ani nic moc extra nestalo. Ani před tím ani potom. Jenom možná večer, když jsem šla ven s IPodem, vylezla na dřevěnou sochu a koukala na hvězdičky...měla jsem takovej pocit, že mám zas slano v očích. Sevřený hrdlo a už jsem natahovala. Nevěděla jsem proč. Kvůli čemu? Vždyť jsem nad ničím nepřemýšlela! Měla jsem v podstatě čistou hlavu, až na nějakej pár černejch teček... Přišla jsem zpátky na kolej, vyřídila pár telefonů a s pocitem "všechno je v háááji, kašlu na to, hledám světlé body" odebrala jsem se na gauč, skouknout další část Skřítka...(moje spoubydlící říká Trpaslíka).

Moje spolubydlící je stejně strašně zajímavej člověk. Rychle mění názory. Je svá...vlastně by se až dalo říct, že je extrém...Někdo jde extrémně s davem, někdo extrémně proti němu...Ona jde extrémně, až naučeně proti;) To je její styl:) To je ona:) Ne vždycky se s ní shodnu, ale pokaždý mi řekne něco, nad čím se dá přemýšlet. Má neobyčejné myšlenky a pocity...Zrovna dneska ráno, když zazvonil budík (o víkendu mi moc často budík nezvoní, ale měli přijet naši, aby si odvezli mojeho compíka...), začla se se mnou bavit o tom, co se jí noci zdálo...Zdálo se jí, že stojím ve vzduchu na prkně.
To prkno drží spousta lan. Tlustčích, či tenčích, ale je jich spousta. Přibývají, trhají se, ale jsou zapotřebí k tomu, abych nebyla moc nahnutá na jednu stranu, nebo abych úplně nespadla...Dole pode mnou se válí spousta přetrhanejch lan. Tlustejch, tenkejch, spousta lan... Jedno tlustý přetrhlý lano je mně tak dobře známý příběh minulého roku, jedno vždy držící, ale velice tenké lanko je čokoláda...dalších X pevných tenčích, ale i tlustčích lan tvoří kámoši (Míša a ostatní holky z DSP, nejbližší z OG jako například XY a další hafo písmenek:o) )...pak je tam tlusý lano babička a ostatní rodina (ta je malinko utrhlá...)...
Tak jsem přemýšlela, jestli je to správně...na něčem takhle viset. Nechci, ale už visím...Já se držím toho všeho a to všechno se drží mě. Něco mi to dává, něco mi to bere... Všeho se držím zuby nechty...Když se utrhne maličké lanko, cítím maličké zachvění...Když se zpřetrhá velké lano, otřese se můj svět...Může se vytvořit X malých lanek, která mě pak podrží a postupem času se buď utrhnou a nebo zesílí...To mě zas ta moje spolubydlící přivedla na myšlenku:D Líbí se mi to, ale je to vlastně kritika na mě...Já jsem taková. Budu se měnit, ale tak zásadně, že bych začla levitovat bez lanek a lan asi ne...

následuje volný přechod do další myšlenky...:D (tentokrát ryze mojí...;) )

Už je happy...už se můžu jít zahrabat...Bóóóže, jak já jsem ráda, že je šťastnej!!! Tááák, že si to ani nedovedete představit... ALE hrozně mě to hlodá...tam někde vevnitř v hlavě to trošičku bolí, trošičku pálí...počkám...Snad někdy... "Občas není vidět světlo na konci tunelu jenom kvůli tomu, že má ten tunel spoustu zatáček..." (to je jeden z mnoha moudrých výroků mojí spolubydlící...) Třeba si na mě zas vzpomene, až bude mít všechono jistý...a nebo až mu nebude zrovna "hej"... Chjo...
Jsem klaustrofobik!!!Nesnášim tunely!!!Nesnášim dlouhý tunely...

-Když si to moje spolubydlící Míša přečetla, tak řekla, že se jí líbí, jaká jsem pitvačka;D


Veliký cíl dává životu velký smysl. (Ladislav Pecháček)

-hmmm...dobře ...JASNĚ...